Půlka mozku kreslí, druhá skládá písničky, říká Kemel

Tomáš Poláček

23. prosince 2021

Reportér 11/2021 · Číslo 87

21 minut

3 Fotogalerie k článku

Poznali jsme se před patnácti lety, když kreslil karikatury pro MF Dnes. Vysoký, klidný, laskavý chlap – tehdy čtyřicátník. Netušil jsem, že kdysi výborně hrával basketbal. A už vůbec jsem nevěděl, že je písničkářem: „Taky jsem jím nebyl,“ směje se Mirek Kemel. „Muziku jsem začal pořádně dělat až před padesátkou...“ Teď mu pomalu táhne na šedesát a vydává své zatím nejkrásnější album Vlčí stopy.

Na jaké muzice jsi, Míro, vyrůstal?

Na žádné.

Nemusíš nutně vtipkovat!

Mluvím vážně. Dodnes bych řekl, že o hudbě k vlastní škodě nemám přehled; moc ji nesleduju.

Ale proč?

V dětství jsem nezískal posluchačské návyky – u nás v rodině nebyl gramofon ani magnetofon. I když počkej, cívkový magneťák tam byl, bé čtyřka, ale ten měl táta kvůli poslechu přednášek ve francouzštině nebo angličtině.

Co tvůj táta dělal?

Hydrologa; byl to vědecký pracovník přednášející na vysoké škole. Maminka technická kreslířka pracující ve výzkumném ústavu motorových vozidel a oba sice k životu nepotřebovali hudbu, zato byli výbornými sportovci.

Kam to dotáhli?

Táta se stal volejbalovým mistrem Evropy z roku 1958, máma reprezentovala v kanoistice a tátův brácha Tomáš byl pro změnu pětinásobným mistrem republiky v boxu. Čili po sportovní stránce dost úspěšná rodina, až já v tomhle ohledu trošičku selhal.