Vladimír Mišík: Kafe, pivo, rum... a žiju!
21. října 2021
Reportér 09/2021 · Číslo 85Vladimír Mišík: Kafe, pivo, rum... a žiju!
21. října 2021
Reportér 09/2021 · Číslo 85Vladimír Mišík: Kafe, pivo, rum... a žiju!
Sraz ve tři v jeho oblíbené hospodě Vegtral, má ji hned pod bytem na pražské Letné. Ve tři nula pět mu volám; nezapomněl? Ztěžka dýchá, není mu dobře: „Ale vydržte, já se tam za pět minut dobelhám.“ Ve svých čtyřiasedmdesáti letech píše Vladimír Mišík další obdivuhodnou kapitolu české muziky. Ukončil koncertní kariéru, je nemocný, a přesto vydává druhou fantastickou desku v řadě.
Když si dám svoji trojku, tak snad jo.
Už mi ji nesou: malé pivo na žízeň a k tomu pro povzbuzení kafe a rum.
Ne, je z Karibiku. Mám radost, že jsem se dožil doby, kdy mají hospody takový výběr rumů… No a tahle trojkombinace pro mě znamená začátek každého dne.
Jo, ale já jsem muzikant, takže jako leckteří další usínám ve dvě nad ránem a vstávám klidně až v jedenáct.
Dřív jsem byl často ještě na pódiu, v šatně nebo na baru v hudebním klubu, ale to už není a nebude pravda, takže o půlnoci buď ještě dávají nějakou solidní detektivku, nebo ležím v posteli a čtu si. Ale posledních pár týdnů jsem nějak z formy, mám vysokej tlak, občas z toho úplně koktám.
Protože jsem se napil toho rumu. Už jste slyšel novou desku?
No jo, to je text Davida Stypky, takový povzdech:
Přišel mi účet. Dlužím prý Bohu –
za nádech, za lásku, za báseň.
Prý že mi počká, když dostojím slovu,
když budu splácet úsměvem.
Hned zrána přišpendlím na oblohu
obrovskou plachtu s nápisem:
děkuji ti, že ještě mohu,
děkuji ti, že ještě jsem.
Před pár lety jsem Davida Stypku objevil a líbilo se mi, že to není žádný zbytečný cirkus – muzikanti spolehlivě hrajou, David senzačně zpívá… Mrzelo mě, že v lednu zemřel, a pak přišel můj kamarád a producent Petr Ostrouchov s tím, jestli nenazpívat nějaký jeho text – prý už mluvil s rodinou a ta by byla ráda. Já byl taky moc rád.
Nechal jsem to na Petru Ostrouchovovi, který znal Davida Stypku líp a kterému já věřím. Jen jsem si přál co nejméně patosu a nakonec nám to, myslím, vyšlo. Hrají jen dvě kytary, Petr Ostrouchov tu píseň skvěle nazpíval…
Na desce jo, ale my dnes už pracujeme tak, že píseň nejdřív nazpívá Petr a já potom mám snadnou práci – vlastně ho kopíruju. Nicméně s textem Davida Stypky naprosto souzním, protože dnes vzhledem ke svému komplikovanějšímu stavu prožívám totéž. Taky denně děkuju za to, že ještě můžu.
Úplně ne. Kdybyste mě viděl doma… Taky jsem občas trpěl depresemi, a to hlavně před koncerty. Musel jsem už brát spoustu léků, hlavně kortikoidů, abych vůbec dokázal vylézt na pódium a zazpívat; v posledních letech jsem si pořád připadal jak nadopovanej.
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.