Naposledy zvednout palec: Zastavte, směr Ósaka!

Zvláštní: jako bych seděl na pivu se svým starším já. Na životní cesty stopem jsme oba vyrazili až kolem třicítky: já roku 2008 do Pekingu (a pak už rovnou kolem světa), Zdeněk roku 1970 do Japonska.

Oba jsme považovali autostop za osobní filozofii, později dokonce za zdroj osvícení, satori, a oba jsme s ním začínali ve čtrnácti. Zdeněk by si už nevzpomněl na ten historický moment přesně, ale můžu ho připomenout, protože mi půjčil krasopisné deníky – ten první je z roku 1953. Zdeněk ho koncipoval jako knihu „Podél bílých patníků“, v tom se taky poznávám; kolik jen já mám hluboko v šuplících takových cestopisů!

V tom Zdeňkově vůbec prvním, vydaném samozřejmě „vlastním nákladem v jediném výtisku“, se klíčová pasáž odehraje 31. července 1953. Pár týdnů předtím se nudil na prázdninách v Žamberku, kde hrál pořád dokolečka ping-pong, střílel ze vzduchovky nebo jedl zmrzlinu, ale teď už s tátou jeli domů, do Prahy:

„Kousek za Hradcem Králové se spustil liják. Hnus. Najednou vidíme na silnici stát umáčeného vojáka, který zoufale mává rukou – stopuje naše auto. ‚Mám ho vzít?‘ ptá se táta. ‚Proč ne,‘ odpovídám a myslím na to, co kdybych stál na silnici v dešti já.

Ještě nevím, že se mé myšlenky brzy uskuteční…“

Čtyřicet stopařů v autě