Václav Neužil o soužití se Zátopkem: Když nemůžeš, tak padneš

O jaké profesní budoucnosti jsi snil před třiceti lety?

V jedenácti? Chtěl jsem pracovat se zvířaty v Africe.

Afrika je obrovská.

Konkrétně v tanzanském národním parku Serengeti. Čekal jsem na vzácné chvíle, kdy poběží v televizi dokumenty o Africe – nějak mě uklidňovaly, a dneska pozoruju velmi podobnou fascinaci u našeho tři a půl roku starého syna… Já se tehdy díval hlavně s dědou – vyrůstal jsem v dvougeneračním domě s velkou zahradou a strašně mi vyhovovala ta možnost seběhnout schody a být dole s dědou a babičkou. Děda si občas vzal tužku a pár tahy mi nakreslil těch několik mých oblíbených zvířat, u toho jedl ostrým nožem gothaj nakrájený na kostičky, celé mě to šíleně přitahovalo. Navíc druhej děda byl včelař a válku strávil ve Švýcarsku v cirkusu Knee jako pečovatel slonů, takže dědové a Afrika byli takovej můj svět.

Dostal ses tam někdy?

Ne. Cestuju rád, třeba kus Asie jsem poznal, ale Afrika mi chybí, což je ironie a škoda. Pořád mě přitahuje spousta věcí, které jsou s ní spojené, černá hudba rozhodně… Možná se tam i trochu bojím.

Do národního parku?

Tam samozřejmě ne, ale potíž je v tom, že o točení africké divočiny na mobil z korby vyhlídkového vozu nemám zájem. Mnohem víc mě baví náhody a nepřipravenosti – ale právě těch se možná zároveň trochu bojím. Proto zatím zůstává mým vrcholným setkáním s neorganizovanou divočinou sova, sedící na patníku u cesty na Šrí Lance.

Ideální by bylo, kdybys dostal šanci provázet diváky nějakým pěkným přírodopisným seriálem o Africe.

Vlastně jo, ale zatím mi to nikdo nenabídl.

Tak vydrž – tobě se přece sny plní často.