Smázni devět vteřin, doběhneš do Tokia!

Na Moiře je zvláštní jedna věc: občas jako by si nevěřila. „V civilním životě jsem spíš taková šedá myška,“ prohlásí během našeho povídání dvakrát. Což ale není a nemůže být pravda – Moira je totiž nejen rychlá, ale taky pěkná (na což by řekla, že je jak párátko, vyžle, chybí jí ženské tvary, ale objektivně je opravdu pěkná) a dovede vyprávět.

Na každou otázku odpoví pohotově, jen jedinkrát se zarazí. „Jestli v sobě mám po tátovi něco skotského? To nevím, počkejte… Takhle – já si připadám mnohem víc jako Češka. Kdybych se musela do Skotska přestěhovat, těžko si zvyknu hlavně na to počasí, které je dost monotónní, přes léto osmnáct, v zimě pět stupňů, často prší, bývá šero. Ale všimla jsem si, že povahově jsou Skoti tak nějak vstřícnější a hodnější, takže když tam do člověka vrazíte, on se vám začne omlouvat. Nevím to jistě, ale doufám, že tohle je ve mně skotské: jsem docela hodná…“

Zcela jistě to vím já.

Moiře jsem totiž zavolal v pátek večer: Nešla byste si se mnou zaběhat a pokecat?

Řekla, že by šla, beze všeho, ale ráno jede až do slovenské Skalice na mistrovství republiky v běhu na deset kilometrů, vrátí se v neděli nad ránem a hned dopoledne odjíždí na tři týdny do italského Livigna, kde má soustředění před možná nejdůležitějším životním závodem.