Z dětství si pamatuju hlavně tátovy nohy, říká režisér Prušinovský

Představuju si, že tady kdysi chytal ryby Ota Pavel. Jako kluk jsem vyrůstal na jeho povídkách o sportovcích – vy taky?

Taky, ale byl jsem k nim trošku kritický, protože na mě ty texty působily nějak podezřele heroicky. Třeba fotbalisté byli vesměs úžasní chlapi, ale já jsem ve fotbalové kabině prožil dětství i mládí a působila o dost jinak. Ne všichni byli kamarádi, občas se to tam dohadovalo, později samozřejmě pilo; o tom bych si rád četl!

S tímhle byste přece mohl odložit i foglarovky.

Ty mě taky nikdy nebavily. Těsně před revolucí jsem hltal verneovky nebo Bylo nás pět a hned v páté třídě, po převratu, přinesla paní učitelka Hobita, vedle kterého už Foglar působil skoro komicky.

Mimochodem, viděl jste někdy před revolucí přímý přenos ze závodu formule 1?

To ne, ale můj táta automechanik měl kamaráda, který závodil v rallycrossu, tak jsme jezdívali na závody třeba v Sedlčanech nebo Nové Pace. Většinou to vypadalo tak, že my s bráchou jsme si hráli na poli a o kus dál jezdila strašně rychle auta.

K té formuli jste nějaký vztah měl?

Jako kluk jsem hltal knížku s profily legendárních pilotů, představoval jsem si je a aspoň teoreticky jim fandil – nejdřív Nikimu Laudovi, potom Sennovi. Přitom paradoxně když potom dávala závody televize, tak ty mě nudily, a když jsem se byl loni podívat na velkou cenu do Barcelony, opravdu jsem si připadal, jako kdybych koukal na autodráhu. Zajímavější mi připadá to zákulisí, které je teď dobře vidět ve výborném dokumentu o formulích na Netflixu.

Čili sám od sebe byste přes půl Evropy na formule nevyrazil. Za čím takhle – pokud to jde – vyrážíte?

Až do pandemie to bylo každoročně za muzikou.

Za jakou?