Bratři lékaři Netukovi: Pacientovi neublížíš rukama, ale hlavou

Co už dnes máte za sebou?

DAVID: Začni, jsi starší.

Počkejte, vy nějak pociťujete tříletý věkový rozdíl?

DAVID: Dávno ne, ale kdysi tři roky roli hrály, navíc jsme byli trochu jiní. Vzpomínám, že když byl brácha na konci základky, dlouhé hodiny debatoval s dědečkem například o vztahu Číny ke zbytku světa…

IVAN: Tím jsme s předstihem anticipovali palčivé téma.

DAVID: … zatímco já se věnoval pětkrát týdně ping-pongu nebo fotbalu a začínal jsem se zajímat o holky.

IVAN: To jo, brácha četl noviny odzadu a věčně studoval tabulky, jak si stojí Arsenal, což mě moc nebralo.

Vrátíme se k tomu dnešku?

IVAN: Dnes za sebou nemám operační sál, ale úředničinu.

DAVID: Představa šéfa, který jen operuje, je mylná. Samozřejmě to dělat má, hlavně nejsložitější operace, ale není placený za to, že bude od rána do večera na sále, nýbrž za vedení kliniky… Jinak já měl zajímavý den, operoval jsem dva mozkové nádory na dvou různých sálech. Ráno jsem byl mírně zmatený a dorazil na jiný sál, kde se kolega ptá – co tady děláš?, ale nakonec jsem našel správné místo a operoval. Mezitím pro mě otevírali hlavu pacientce druhé, za kterou jsem po konci první operace přešel, a teď mám radost, protože obě ženy už se probudily v naprostém pořádku, měly nezhoubný nádor a jsou vyléčeny.

IVAN: Těší mě, že nejsem jediný dezorientovaný Netuka – ty jsi netrefil na sál, já zase na tenhle rozhovor, spletl jsem si ulice Truhlářskou a Soukenickou… Co se týče třeba zítřka, tak tam mám docela složitou reoperaci pacienta, který už měl nahrazenu aortální chlopeň, poslední dobou se asi bál chodit na kontroly a teď je kolem té umělé chlopně po prodělané infekci nedomykavost, takže ji musím vyměnit. No a čerstvě jsme se rozhodli, že do programu zařadíme i mladou pacientku po prodělané rakovině a se zánětem srdečního svalu – měli jsme ji sedmnáct dnů na mimotělním oběhu, doufali, že zánět ustoupí a funkce srdce se obnoví, ale teď už bychom si na externích čerpadlech vyčekali jen komplikace, a proto jí všiju do hrudníku umělé srdíčko, mechanickou srdeční podporu. Za pár týdnů bychom pacientku mohli propustit domů, a až bude vhodný dárce na transplantaci, zavoláme ji na výkon.

Před čtvrtstoletím byste ji léčili úplně jinak?

IVAN: Neudělali bychom ani ten první krok, protože jsme neměli k dispozici systém srdeční podpory, na kterém teď můžeme pacienta dlouho držet… A s programem mechanických srdečních podpor jsme začínali roku 2003 – profesor Pirk mě k programu přizval jako ještě neatestovaného lékaře
3. dubna, což je datum, na které nezapomenu, protože jsme implantovali první mechanickou podporu v zemích východního bloku. Tehdy to byly pumpy, které pulzovaly před hrudní stěnou pacienta, zatímco dnes zašijeme malý, kabelem napájený stroječek do hrudníku a pacient se sice nemůže koupat, ale jinak žije kvalitně.