František Skála. Kdopak mě, loučko rozptylová, na tebe rozpráší?

Ten úvod jsem vymyslel hezky, ne?

Až na to, že je plný novinářské, zkratkovité nepřesnosti.

Neblázněte, v čem se pletu?

Tak například to vypadá, jako bych byl v ateliéru zavalen hlínou, takže si odborník řekne: Aha, sochař! Ale to, co máte na mysli, jsou barvy. Barevné přírodní pigmenty: tedy hlinky.

Ještě něco?

Kytarové banjo není obyčejné banjo, ale originální nástroj vyrobený z plechové skříňky na dokumenty Martinem Růžičkou ze známé kapely Sketa fotr, které mě před Vánoci přinesl, aniž by tušil, že po něčem takovém jsem vždycky toužil. A já mu za něj dal obrázek malovaný v Kolumbii, který věnoval své drahé squaw k Vánocům, takže tu radost posunul dál… No a rackové nejsou vycpaní, ale poměrně věrohodně vyrobení v Číně. Přivezl jsem si je z Vídně od přítele Abého, který jich prý měl asi čtyřicet, neboť s nimi zabydlel výlohu pro jednoho optika a vyhrál aranžérskou soutěž. Prostě každá ta věc má příběh, který dělá život pestrým.

Tak začněme od nuly: Je vám šedesát pět let, což je věk, který poměrně nedávno znamenal stáří.

No jo, Vrchlického prý v padesáti oslovovali „ctihodný kmete“. My máme od čtyřiasedmdesátého roku tajnou organizaci B.K.S., Bude konec světa, a náš fundamentální člen Jirek Zlobin-Lévi Ostrowid napsal už na střední škole báseň „Ty stařeny mě serou / kde se pořád berou“.

Jak se Ostrowid má?

Fundamentálním členem zůstává, ale žije v nějaké chatičce na pomezí bezdomovectví. V B.K.S. jsme aktivní tři, i když aktivita není přesné slovo, protože naším programem je zahnívání a schylování se k onomu konci světa.

Cítíte příznaky stáří?