Vojtěch Dyk: Moc tomuhle světu nerozumím

Ty jsi tady na Letné vyrůstal, viď?

V Letohradské, dvě stě metrů odsud. Půl dětství jsem strávil v Letenských sadech a jejich blízkém okolí, věčně jsme hrávali hokej na kolečkových bruslích. Dnes už by to nešlo, jezdí tam auta.

Potkával jsi letenského patriota Vláďu Mišíka?

Toho jsem zaregistroval až v amatérském divadle Radar, kde se mnou v dětství hrála i jeho dcera Bára Mišíková – no a zhruba v patnácti jsem už docela logicky začal chodit na Vladimírovy koncerty do Malostranské besedy. Letos jsme spolu byli nominovaní na Anděly, a já měl radost, že vyhrál on, zaslouží si to, jeho deska Jednou tě potkám je skvělá… Měl jsem pocit, jako by se tím všechno hezky uzavřelo.

Pokud vím, ty jsi ale trávil dětství ve světě jiné muziky.

Spíš v jiném, jakémsi vlastním světě. Muziku jsem naštěstí dělil jenom na dobrou a špatnou, přičemž já, samozřejmě, poslouchal tu dobrou.

Například?

Například Twenty 4 Seven.

To mladší čtenáři, díky bohu, neznají.

Tak ať si to najdou. Tereza Pergnerová uváděla v Esu píseň Is It Love a já to miloval! Ale zároveň jsem miloval i rockery typu Kurta Cobaina a zhulence typu Boba Marleye, chodil jsem do sboru, od deseti let zpíval ve Státní opeře a poslouchal Carminu Buranu i Carmen. Táta studoval klasický zpěv, mámina rodina byla jazzová, čili já si už ve školce řekl, že muziku nemá cenu škatulkovat…

Už ve školce? Jsi vtipnej. Ale tvůj táta, literární historik Radko Pytlík, je podle mě ještě vtipnější: takový hospodský vypravěč v nejlepším slova smyslu.