Vojtěch Dyk: Moc tomuhle světu nerozumím
6. prosince 2020
Reportér 12/2020 · Číslo 76Vojtěch Dyk: Moc tomuhle světu nerozumím
6. prosince 2020
Reportér 12/2020 · Číslo 76Vojtěch Dyk: Moc tomuhle světu nerozumím
Byl nejspíš poslední krásný den roku 2020; ostré slunce, v Praze deset stupňů. Sraz jsme si dali na hraně Letenské pláně, kde sedneme na obrubník, hluboko pod námi šedá řeka, za ní Staré Město… A hele, ve Vltavě plave chlap! No a podívej, oni tady běhaj zajíci – nádhera! Když se po dvou hodinách zvedneme, vůbec nám není jasné, jestli vznikl dobrý rozhovor, ale my dva jsme si dobře popovídali. Poslední dobou si lidé povídají míň než dřív, zdá se. Což Vojtu Dyka mrzí.
V Letohradské, dvě stě metrů odsud. Půl dětství jsem strávil v Letenských sadech a jejich blízkém okolí, věčně jsme hrávali hokej na kolečkových bruslích. Dnes už by to nešlo, jezdí tam auta.
Toho jsem zaregistroval až v amatérském divadle Radar, kde se mnou v dětství hrála i jeho dcera Bára Mišíková – no a zhruba v patnácti jsem už docela logicky začal chodit na Vladimírovy koncerty do Malostranské besedy. Letos jsme spolu byli nominovaní na Anděly, a já měl radost, že vyhrál on, zaslouží si to, jeho deska Jednou tě potkám je skvělá… Měl jsem pocit, jako by se tím všechno hezky uzavřelo.
Spíš v jiném, jakémsi vlastním světě. Muziku jsem naštěstí dělil jenom na dobrou a špatnou, přičemž já, samozřejmě, poslouchal tu dobrou.
Například Twenty 4 Seven.
Tak ať si to najdou. Tereza Pergnerová uváděla v Esu píseň Is It Love a já to miloval! Ale zároveň jsem miloval i rockery typu Kurta Cobaina a zhulence typu Boba Marleye, chodil jsem do sboru, od deseti let zpíval ve Státní opeře a poslouchal Carminu Buranu i Carmen. Táta studoval klasický zpěv, mámina rodina byla jazzová, čili já si už ve školce řekl, že muziku nemá cenu škatulkovat…
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.