Epos o poškozování cizí věci

Jako každý aktivní skejťák a graffiťák jsi musel zažívat divoké období dospívání. Natrápil ses mámu s tátou hodně?

Šedin jsem jim bohužel způsobil spoustu. Nevím. Ve třeťáku mě třeba vyhodili z gymplu… Ono zase nešlo o takové překvapení, protože já byl problémové dítě snad vždycky a už ve třetí třídě na základce mě přeřadili do jiné školy – ještě s pár klukama jsme oslovovali třídní učitelku poměrně vulgárními termíny, což se nesetkalo s úspěchem. Ale tehdy aspoň moje máma, která mimochodem taky učila na základce, uznala, že si ta naše třídní o nadávky koledovala; že to byla fakt kráva.

A jak to bylo s tím gymplem?

Tam byla potíž v obrovském množství absencí, protože od patnácti už jsem chodil malovat vagony metra. Standardně jsem míval dvojku, někdy i trojku z chování, a tak mě nejdřív jen podmínečně vyloučili: ovšem s tím, že jestli budu mít ještě jednu neomluvenou hodinu, tak konečná. Opravdu jsem se to snažil držet…

… ale metro jsi po nocích, předpokládám, malovat nepřestal.

Nepřestal. Vždycky jsem počkal, až rodiče usnou, vyplížil se z bytu, barvy si vzal dole v baráku z rozvodné elektrické skříňky, odjel třeba na Zličín, na Kačerov nebo na Českomoravskou, domů se vrátil v pět, na dvě hodiny zalezl do postele a pak šel do školy.

Počkej, počkej: Nepochybuju o tom, že jsi při tom malování kouřil marihuanu. To ráno rodiče nepoznali zvláštní odér?

Je to zvláštní: jednou jsem výjimečně přišel domů nezkouřenej a máma se pak ptala, jestli mi něco není, že prý vypadám divně… No nic – jak jsem doma skoro nespal, doháněl jsem to ve škole s hlavou položenou na lavici, angličtinář mi za to jednou napsal neomluvenou hodinu, a to byla za gymplem tečka.

Dlužno dodat, že jsi toho pak ale vystudoval ještě spoustu.

Haha, to teda jo, jsem věčný student: dokonce i teď, ve svém věku, dělám doktorandské studium na AVU. Vzpomínám, že po tom vyhazovu z gymplu jsem chvíli pracoval v reklamce a vytáčelo mě, že pořád sedím u počítače. Já potřeboval makat rukama, být součástí města a spoluvytvářet jeho příběh. Což pro mě tehdy znamenalo sprejování, zatímco dnes jsou to větší, promyšlenější akce, ale podstata zůstává stejná.

Dělal jsi ještě někdy v životě takzvaně normální, seriózní práci?