Jiří Hájíček: Upřímně řečeno, občas lapám po dechu

Tomáš Poláček

9. srpna 2020

Reportér 08/2020 · Číslo 72

21 minut

3 Fotogalerie k článku

Nedá se říct, že by dnes odpoledne spisovatel Jiří Hájíček zářil štěstím, to skutečně ne. Návštěvě otevírá elegantně oblečený, příjemně voní, vlídně se usmívá, a usmívat se v příštích hodinách nepřestane, i když je to čím dál jasnější – ten úsměv je nejvíc ze všeho známkou slušného vychování. „Ale na smutek neumíráte,“ zeptám se ho, až budu večer Hájíčkův českobudějovický byt opouštět: „Viďte, že ne?“

Kdybychom se vzpomínkou vrátili do doby letních prázdnin začátkem osmdesátých let, co se vám vybaví jako první?

Knížky. Muzika.

Zajímavé. Poslouchal jste nějakou muziku dnes?

Jel jsem autem ze servisu a pustil si Joe Cockera.

Co zpíval?

The Simple Things. Text o jednoduchých věcech, které se nedají koupit: happiness, joy and love in my life. Štěstí, radost a láska…

Přemýšlel jste o tom textu?

Chvíli jsem přemýšlel o tom, co z těch věcí mám… Ale bavíme se o dnešku, nebo o letních prázdninách začátkem osmdesátých let?

Jak chcete.

Můžu se vrátit do léta roku 1982, kdy mi je čtrnáct. Mám už za sebou prvák na gymplu v Týně nad Vltavou a pomalu mě opouštějí ti klukovští hrdinové z knih; George Adamson a jeho lvi, J. Y. Cousteau a loď Calypso, Josef Vágner chytající africkou zvěř pro zoo… Jezdívám na návštěvy ke kamarádovi z nedalekého Dolního Bukovska a zásadní je, že tenhle kamarád má grundig.