David Vávra: Člověk by to dožil klidně na vozejku

Víte, že mě ten krátký telefonát potěšil?

Když jste byl na Bohemce?

Ani nevím, proč jste volal, protože vy jste se hned začal ptát na vývoj zápasu – a mně to připadalo upřímné.

Nedivte se, vždyť já chodíval do Ďolíčku už začátkem sedmdesátých let, dodnes můžu vyjmenovat bohemáckou sestavu. Rád jsem měl ďábla Králíčka, brusiče Packerta, kličkaře Štefana Pištu Ivančíka nebo třeba záložníka Mastníka, který hrál srdcem; vždycky při běhu vytrčil prsa, však taky umřel po padesátce na infarkt… No a posledních čtyřiačtyřicet let razím teorii, že tím nejúžasnějším uměleckým dílem je penalta Tondy Panenky v Bělehradě.

Kolik vám tehdy bylo let?

Devatenáct. Kamarádi šli do branické hospody Na Bábě, ale já zůstal doma, kde jsme se na to finále mistrovství Evropy dívali s tatínkem.

Co je podle vás na Panenkově dloubáku nejcennějšího?

I malé národy mívají své chvilky vzedmutí, ale často během nich chtějí úspěch urvat za každou cenu. My ne. Tonda vymyslel v nejvypjatějším okamžiku žert, což je typicky české.

Vy ještě sportujete?

Jistě, i když dnes už jsem vděčný za každý fotbal: „Sláva, mohl jsem si užít další zápas!“ Jsme Sklepáčtí Sršáni a hrajeme už skoro výhradně mezi sebou, v naší věkové kategorii nemáme soupeře. Za pár dnů nás čeká jeden z mála turnajů, bude to na vesnici, kde mám chalupu, ale proti nám nastoupí synové našich vrstevníků, protože tátům začaly růst po čtyřicítce vany a už se jim nechce běhat. Nám jo, ale už to je fotbal gentlemanů – když se blíží souboj, raději ucuknu a nechám míč míčem.

Před rokem v červnu jste vážně onemocněl boreliózou. Smiřoval jste se v nemocnici s možností, že už si fotbal nezahrajete?