Jana Plodková: Kéž mě můj jednorožec dovede k sekvoji
28. června 2020
Reportér 07/2020 · Číslo 71
Jana Plodková: Kéž mě můj jednorožec dovede k sekvoji
Zvětšitfoto Tomáš Třeštík
Vybrala zahradní restauraci padesát metrů od pražského Václavského náměstí – a já po příchodu němě zírám, protože ta zahrada je nádherná, s vysokými stromy, úplně nečekaný svět. Ozve se zvon z chrámu Panny Marie Sněžné, tak Janě Plodkové povídám, že jsem nedávno psal o husitech, o Janu Želivském, který v tomhle kostele kázal, a ona přikývne: „Oba máme štěstí na práci, díky které se můžeme něco učit.“
Díky které roli jste se poslední dobou něco naučila?
Tak, pomalu se nám blíží premiéra filmu Bábovky…
… to vím, ale myslel jsem něco slušnějšího.
Slušnějšího?
Vy tam prý hrajete prostitutku.
Aha, jasně. Tohle vyřešilo zhlédnutí několika dokumentů, díky nimž jsem snad trochu pochopila mentalitu své postavy, ale mluvím o něčem jiném – musela jsem se pod dohledem kaskadéra naučit skákat z výšky.
Z hodně velké výšky?
Tři metry, volný pád, po zádech. Sice do molitanu, ale to stačí, protože on se pod váhou těla scukne a dopad při prvních pokusech bývá tvrdý. Ale dá se to. Po dvacátém pokusu už zvládáte…
Počkejte, ale já na vás měl připravenou úplně jinou první otázku: Co bylo největším dobrodružstvím vašeho života?
Tak to mě nechte přemýšlet.
Zatím si vás trochu rozmluvím. Toužila jste po dobrodružství jako šestnáctiletá holka?
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
VÝBĚR DNE
