Na lásku jsem teď rezignovala
7. června 2020
Reportér 06/2020 · Číslo 70
Na lásku jsem teď rezignovala
foto Michal Novotný
Nestydí se být slabá: mluví o svých záchvatech pláče i o introvertních dnech, ve kterých si nedokáže říct ani prodavačce o banán. Nestydí se být silná: tím, že dělá skvělou muziku, si je jistá. Říká si Katarzia, ročník osmdesátý devátý. V době karantény vydala Celibát, snad nejzajímavější česko-slovenské album prvního pololetí, na kterém vypráví o tápání ve vztazích, o infarktech z nelásky nebo o nocích, během nichž se dusí. Upřímně hovoří i teď; nad filtrovanou kávou a sklenicí rostlinného mléka.
Úžasný album!, pozdravím Katarzii v kavárně kousek od bytu, který si pronajala dohromady s kamarádem básníkem, díky čemuž má v pražských Dejvicích k dispozici jeden pokoj. (Správně, tento první odstavec byl z cyklu Luxusní život popových hvězd.)
Na pochvalu reaguje rozpačitě, vlastně skoro nijak.
Říkám jí, že dlouho nepamatuju silnější otevření desky. „Miluju, jak tam je šest jednoduchých úderů do piana a potom už tvůj se vším smířený hlas: Nič neočakávam, nikoho nehl’adám, nemám predstavy, v nič neverím / Samota mi nevadí, ani celibát tela, o lásku neprosím, nie som osamelá…“
Opravdu nemá radost, že jí chválím desku? „Ale jo,“ přikývne nakonec. Katarzia je zvláštní holka: „Já jenom neumím přijímat komplimenty…“
Dopředu jsem moc netušil, o čem si budeme povídat, protože varovala, že nechce mluvit příliš osobně — otevřela se už přece ve svých textech. Jenomže potom uplyne prvních pět minut nad kávou, během nichž zjišťuju, že jenom málokdo mluví tak upřímně jako Katarzia, a tak se přede mnou zjevuje jeden podivuhodný životní příběh.
S Madonnou na plakátě
První koncert měla až jako třiadvacetiletá, ale k něčemu podobnému směřovala od dětství — nikdy ji vlastně nenapadlo, že by se mohla věnovat něčemu jinému než umění.
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
