Iva Janžurová: K poslední večeři bych si dala burgundské a svíčkovou

Začnu třeba čichem: Voní dnešní svět jinak, než voněl v dobách vašeho dětství?

Na některé vůně už jenom vzpomínám. Tak třeba: pocházím ze Žirovnice, kde nám na zahradě rostl strom, malináč jsme mu říkali, a ten dával krásná, červená, výrazně voňavá jablka… No a potom samozřejmě dřevo.

Dřevo?

Vůni dřeva mám ráda. Nejintenzivněji jsem to prožívala někdy před sedmdesáti lety, na což jsem myslela zrovna nedávno v kině.

Na čem jste byla?

Na dokumentu Bluesman, který nádherně vypráví o výrobci elektrických kytar Peteru Jurkovičovi. Režisér toho filmu Michal Rákosník se neuchyluje ke klipovitosti, nehrne to stylem „žum-sem, žum-tam“, a možná proto potěšil mých smyslů rovnou několik. Za prvé mě nadchl poslech Jurkovičových kytar – dozvěděla jsem se, považte, že každé dřevo dává nástroji úplně jiný zvuk.

A za druhé?

V tom kině jsem měla pocit, že cítím dřevo, a tahle vůně je pro mě zásadní, protože tatínek měl takzvaný dřevník, uvnitř dřevníku ponk, a byl to takovej ručprčka, který pro mě cokoli ochotně vyrobil – krabici na paruky například… A mě to do dřevníku táhlo. Topilo se dřevem, tak jsem se tam naučila štípat polena, hoblovat, zacházet s rašplí, a všechna tahle vůně ve mně dodnes zůstává jako připomínka čehosi krásného… Ovšem kdybych se nestyděla říkat tohle do vašeho časopisu, nemohla bych zamlčet, že za nejkrásnější pokládám vůni některých mužských těl. Na pár takových mám ve své smyslové i smyslné paměti parádní místo.

Vida… Nechme mluvit další smysl: Jaká je vaše zamilovaná chuť?

K jídlu a pití přistupuju všeobecně s chutí, taky mě maminka odmalička učila vařit. Právě teď třeba cítím na jazyku její majonézu – představte si, že ji nešlehala z vajíček, ale vařila. Udělala bešamel, který se jemně ochutil solí, cukrem a octem, rovnováha mezi solí a cukrem byla důležitá. Těsně po varu se pak vmíchaly žloutky a trocha hořčice.

Majonéza mi připadá trochu obyčejná.