Děcák, hazard, pervitin, a potom: Střih!

Vejdu do salonu na výborné adrese, v pražské Vodičkově ulici, otevřeno tady mají od května. Stěny zdobí čerstvá graffiti, na stolku je vodní dýmka, voní tu káva a z reprobeden hraje DJ Wich, kterého střídá další rap; tentokrát Rytmus.

Sednu si do křesla se značkou Bentley (dodnes jsem myslel, že jde o drahá auta), hledím na boxerský pytel, který se v rohu místnosti houpe ze strany na stranu, na velké televizi je ke hře připravená fotbalová FIFA, stačilo by si říct o joystick, ale právě v tuhle chvíli přichází šéf podniku, jedenatřicetiletý Lukáš, známý pod přezdívkou Laky Royal. A známý, to on je – na Instagramu má pětašedesát tisíc followerů.

Nejdřív se mu rozzáří zuby v potetovaném obličeji. Teatrálně zatne svaly na rukou, naznačí bojový výpad, nakloní se k mému diktafonu a zvolá: „Zdravím! Díky všem za podporu!“

Oznámím mu, že jsem jenom z časopisu, ale pozdrav rád vyřídím, a Laky Royal hbitě naváže: „Víte, já makám. Právě jsem dorazil z ranního tréninku, na další půjdu i večer, brzy chci zvládnout souboj v K1. Ale makám taky proto,“ na tomto místě evidentně reaguje na slovo časopis, „že chci mít tak vysekaný tělo, abych se stal prvním nahým chlapem v časopisu Playboy.“

Stávám se svědkem erupce životní energie a sebevědomí. Než se stačím vzpamatovat, Laky tu má další vzkaz, tentokrát pro jakéhosi Tibora Baláže: „Bylo mi dvacet, když jsem musel odejít z děcáku,“ vzpomíná holič: „Dva měsíce jsem kopal krumpáčem doslova jak černej, s dalšíma cikánama jsme bez jištění běhali po střeše, bourali příčky, pak jsem měl dostat dvacet tisíc, první výdělek v životě, a ten kokot řekl: ,Jsi z děcáku? Nic nedostaneš.‘ Ale teď se Balážovi nedaří, je hnusnej, starej, zato mně se daří krásně a mám ho úplně v p**i…“