Ahoj Burdž Chalífo, zdraví tě Hradčana!

Myslel jsem, že míříme do velmi přísného emirátu, ale ukázalo se, že při čekání na kufry lze v dubajských duty free shopech levně koupit jakoukoli lahev, a tak jsou rychle rozviklány moje předsudky – v hotelu uspořádáme párty jako zamlada a obávám se, že k ránu zpívám z balkonu v devátém patře: dole po pláži rolba uhlazuje písek, zdá se, že mě za pobuřování nikdo nezatkne, což je dobře, ale kde přesně to jsem?

Už vím: hotel Fairmont na Palmě. Teď ještě zjistit, co je Palma. Jasně – uměle vybudovaný poloostrov, trčící tady v Dubaji do moře, no nádherné místo jsme si vybrali!

Zkouším svého přítele najít dole na snídani, cítím všechny vůně světa, naberu si jakousi žlutou omáčku a skutečně spatřím Josefa, jak si česky povídá s elegantní čtyřicátnicí: borec. Přisednu, pochválím té dámě buď boty, nebo dokonce nohy, a bez okolků jí tykám.

Prý se jmenuje Kateřina Dixon a žije v Dubaji dvacet let, ale víc ji mluvit nenechám a sám rozmáchle vyprávím, jak jsme se před těmi dvaceti lety my dva s Josefem zmatlali v Amsterdamu, přespali v křoví, vyrazili stopem domů a v Německu nás zastavili policajti, kteří ne a ne pochopit, proč mi lezou z nosní dírky mravenci…

Kateřinu zajímá, jak mi chutná, nad čímž se zamyslím. Podle všeho jsem si nalil na talíř syrové žloutky, ale teď už omyl nepřiznám: „Pochoutka!“