I my, fotbalisté, držíme s vámi!

V pátek sedmnáctého listopadu 1989 vyšla na úvodní straně deníku Mladá fronta fotografie rozzářeného fotbalisty Ivana Haška, prodírajícího se špalírem fanoušků na ruzyňském letišti. Naši reprezentanti to dokázali: uhráli potřebnou remízu v Portugalsku a po osmi slabších letech postoupili na mistrovství světa, které se bude konat následující léto v Itálii; takže veliká radost, veliký úspěch!

A nyní střih.

Uplyne šest dní, je tedy středa dvaadvacátého, a mnohem vážnější Ivan Hašek veřejně vysvětluje, proč se neuskuteční ligový zápas Sparty proti Dukle: „Jakmile jsme se dozvěděli úděsnou zprávu o událostech na Národní třídě, nemluvili jsme o ničem jiném a náš názor byl jednomyslný. Odmítáme hrát v době, kdy se rozhoduje o naší budoucnosti. Naopak všichni chodíme na Václavské náměstí, abychom studenty podpořili – není přece myslitelné, aby do nich někdo mlátil jako do zvířat. Jako kapitán Sparty bych chtěl poděkovat hráčům Dukly, příslušníkům Československé lidové armády, že v této vážné chvíli projevili stejný postoj jako my…“

Když Ivan Hašek po třiceti letech vzpomíná na listopad roku 1989, několikrát zdůrazní, že nikdy nepatřil k hrdinům ani revolucionářům: „Jenom jsem byl shodou okolností kapitánem nároďáku a Sparty, a proto jsem se schovávat nemohl.“

Stroj na vítězství

Nejen kvůli výrazné roli v revolučních dnech je příběh Ivana Haška unikátní. Pamětníci z řad fotbalových fanoušků se shodnou, že nešlo-li o nejlepšího tuzemského hráče osmdesátých let, jistě byl tím nejužitečnějším, ačkoli mu zdánlivě chyběly fyzické předpoklady.