Horolezkyně: Skoro jsem zapomněla, že mám děti

Tomáš Poláček

13. října 2019

Reportér 10/2019 · Číslo 62

29 minut

5 Fotogalerie k článku

Z ŘÍJNOVÉHO VYDÁNÍ. Často a hlasitě se směje. Povídáme si v kopcích nad její pražskou čtvrtí, nad Podolím, a Klára Kolouchová září: „Nádhera – škoda, že se takhle neprocházím častěji, že tady jenom běhám!“ V hospodě si dáme střik a bramboráky: „Mastný,“ nepřestává se smát, „ale výborný!“ Tahle jedenačtyřicetiletá horolezkyně je spokojená, šťastná bytost. Potykáme si a ona se zeptá: „Nejsem pro novináře až nudná tím, že v mém životě chybí drama?“ A teď se rozesměju já – když se máma dvou malých dětí vypraví na horu K2, jisté drama v tom cítím.

Jak dlouho trvá celá taková expedice na horu K2?

Dva měsíce.

Nejspíš se ti stýská, jsi máma…

… no počkej…

Ty počkej: Myslíš, že se ti stýská silněji než horolezcům-tátům?

Podle mě je to podobný, akorát chlapi o tom moc nemluví, protože se jich na to nikdo neptá. Mě se naopak zeptá skoro každý – pořád existuje úzus, podle kterého je takové chování u ženských divné.

Proč jsi mě chtěla před chvílí přerušit?

Protože se steskem to je složitější: v horách se nemůžu trápit tím, jak se má rodina beze mě. Odtrpím si to před odletem, to najednou bývám rozněžnělejší a začnu na děti víc sahat, jedenáctileté dceři to už možná ani není úplně příjemné, ale v letadle mozek přepne. Letos to byl extrém, skoro jsem zapomněla, že mám děti. Je to divný?

Vlastně pochopitelný – děkuju za upřímnost.

Když jsem se před třemi lety pokoušela o K2 poprvé a Cyrilovi byly teprve dva, snášela jsem to hůř – možná ještě dojížděly hormony. Ale člověk se i v tomhle ohledu vytrénuje a přestane řešit věci, které jsou pro něj v tu chvíli zbytné. Zní to strašně, ale na horách je rodina mentální přítěží, a pokud by mé soustředění rušil stesk, nemám tam co dělat.