Feťák barvy z koupaliště Kdyně Hájovna

Do telefonu řekl: „Klidně přijeďte, ale musíte za mnou do vesnice Brnířov, to je hned vedle Kdyně,“ tak sedám do vlaku i s koloběžkou a vystoupím v Klatovech. Podle mapy je to už jen dvacet kilometrů, ale pro boha živého, proč mi Michael Rittstein nezdůraznil, že se ocitnu v Pošumaví?

Krpál za krpálem, takže k brnířovské chalupě dorazím po dvou hodinách zchvácený, mistr vykoukne z ateliéru do zahrady a dostane záchvat smíchu. Já chroptím, „vodu!“, on slzí, „chápu, mně ty kopce dávají zabrat i na kole, chvíli počkejte, postaráme se o vás“, a jde si umýt ruce od barev. Z ateliéru zní poslední životní deska Davida Bowieho, malířova přítelkyně Zuzana míchá dva litry domácí citronády s mátou, do trouby vkládá kuře, „děkuju mockrát!“, popadnu limonádu, piju ji na ex, přichází umytý Rittstein a dostává záchvat smíchu podruhé: „To mělo být pro všechny, ale uděláme druhou, klidně to dopijte, a taky se osprchujte, jako doma!“

Skutečně si připadám jako někde u babičky, všude tu je stoletý, na dřeň ohmataný nábytek, a těžko říct, co chybí k idyle – snad jen zvíře. Kočka. Michael Rittstein se přestává smát, protože kocour, ten hajzl, o Vánocích zmizel; nejspíš se přestěhoval za někým, kdo mu mohl nabídnout víc tepla. Rittstein se na zimu vracívá do pražského paneláku, ale ani po půl roce neztrácí naději, každý den čeká, že se kocour vrátí, s kočkami se žije o tolik líp než bez koček!

Jsem už umytý, odpočatý, možná bychom mohli začít s rozhovorem: „Co říkáte?“

Prý se nejdřív půjdeme kousíček projít.

Stovky dřepů denně