Britskej lotr za pražskými bubny

Potkáváme se na botelu Albatros v centru Prahy, kde občas Jiří Hrubeš přespává, a nevyhýbá se ani palubnímu baru: „Přineste další pivíčka,“ žádá paní servírku, mezi rty vtiskne elektronickou cigaretu, natáhne do plic a z barového rádia se náhodou ozve zpěv jeho životní partnerky Jany: „V stínu kapradiny spal, svět pod hlavou měl…“

Jiří vyfoukne páru: „Jednou mi napsali ze Supraphonu, že pro nás mají kšeft. Prý bychom mohli prodat Kapradinu do reklamy, za práva by nám dal výrobce sýrů nějakých pět milionů.“

Bubeník Hrubeš je zvláštním typem vypravěče. Hovoří tiše, musíte se k němu naklonit, aby vám nic neuteklo, ale pak se velmi bavíte, občas vyprsknete smíchy – jen nevíte, jestli Jirka trochu nepřehání. „Vůbec ne,“ dušuje se, „mám plno svědků!“ a skutečně na místě sežene seriózně vyhlížejícího kamaráda, který pravdivost historky dosvědčí.

Může tedy pokračovat: „Přečetl jsem si ten návrh Supraphonu a říkám, prosím vás, tohle by se Jana ani neměla dozvědět! Kapradina je její zásadní písnička – jak bychom ji mohli sýrem znehodnotit?! Nakonec jsem Janě přiznal, co leží na stole, ona podle očekávání řekla, že se asi zbláznili, ale ráno dostala nápad: Víš co? Pošleme jim alternativu! Na melodii Kapradiny nazpívala slova ham-ňam-ňam-ňam-ňam-ňam-ňam-ham, tuhle verzi jsme jim poslali, že ji můžou mít za deset milionů, a od té doby je klid.“

Nadhodím, že kdyby práva na Kapradinu prodali, nemuseli by dnes přespávat v botelu; měli by v Praze díky sýrům vlastní garsonku.