Běžím Bangladéšem: Máte krásnou oranžovou bradku, pane

27. března 2019

Bylo třicet sedm stupňů ve stínu, stín ale skoro nikde, takže víc, a já seděl po deseti kilometrech první etapy běhu přes Bangladéš v odpadcích u krajnice. „Tohle bude vo hubu,” došlo mi: „Strašně vo hubu.”

Hned v těch smrdutých odpadcích bylo třeba změnit taktiku. První etapu jsem dokončil za nějakých šest hodin (bylo to 37 kilometrů) indiánským během, přítel Richard mě v každé vesnici celého zlil pod pumpou. „A teď mi podej půllitrovku vody, Richarde. A ještě jednu. Dík! Čekej na mě o dva kilometry dál, budu tam tak za čtvrt hodiny.”

Zatímco já psal lidem z Adry zprávy, že tuhle akci nejspíš nezvládnu, a že si budou muset na pomoc chudým dětem sehnat někoho odolnějšího, Richard se místních lidí bengálsky vyptával na menší cesty venkovem mezi rýžovými poli. Jsou tu ale vůbec takové?

Ale jo, občas jsme na nějakou narazili. Párkrát kolem ní rostly třímetrové banánovníky nebo ještě vyšší bambusy, a pod těmi trocha stínu byla, tak jsem se rozběhl.

Míjel jsem hodně muslimů s oranžově nabarvenými bradkami. Zpočátku mi připadali komičtí, ale když mi pár z nich nabídlo ve stínu pod plechovou střechou silný čaj, začal jsem jim vousy chválit (ten čaj je opravdu dost oblbovák, jeden pytlík se louhuje v půl deci horké vody). „Ano,” hladili si je, „takové nosíval i prorok Mohamed…”