Běžím Bangladéšem. Raději snad válčit s lidojedy!

Než ale popíšu hrůzu prvního dne, rád bych krátce připomněl osobnost babičky Mary. Ne snad, že bych zpochybňoval zájem mladších čtenářů o Wericha s Voskovcem, ale přeci jenom…

Babičce Mary bylo zhruba před sto lety sto, a stále patřila k postrachům Štěchovic a okolí. Dva kolťáky za pasem, křepce zkrotila hřebce, válka s lidojedy pro ni byla legrace. Jenomže jednoho dne dopádlovala Mary do Prahy, kde se konaly volby, a každá strana zatoužila po podpoře zdánlivě nezdolné stařenky. Tak nechutně se o ni partaje přetahovaly, až to babičku zabilo – povolal ji k sobě Manitou.

No. A já na tom jsem v počátcích svého bangladéšského běhu podobně jako slavná Mary. Až na to, že ona denně nasávala a já tu nemám kapku alkoholu, protože v převážně muslimském Bangladéši se holt neprodává ani nízkostupňové pivo. I mně tady ovšem dala dost zabrat volební agitace, i o mě se dvě politické strany div že neporvaly. Ale pořád šlo vlastně jen o zábavu – ve srovnání s mým prvním zdejším během.

Tak trochu výjimečný stav

Plán byl jasný: přeběhnout Bangladéš od jihu k severu, navštívit pár internátních škol nebo slumů, ve kterých se česká organizace ADRA stará o nejchudší děti, a pokud uznám, že má ta práce smysl, tak o tom povědět dalším.

Povídám: Má.