Být jenom Luckou z Brna

Tomáš Poláček

13. ledna 2019

Reportér 01/2019 · Číslo 53

31 minut

4 Fotogalerie k článku

Nebyla největší tenisovou hvězdou, i když toho zvládla dost: ve dvouhře hrála finále grandslamu, ve čtyřhře získala grandslamů pět, čtyřikrát byla členkou vítězného fedcupového týmu. A hlavně! Hlavně jí patří neoficiální titul možná nejoblíbenější a nejhodnější tenistky na světovém okruhu. Lucii Šafářové je teprve jedenatřicet let, ale na lednovém turnaji v Austrálii chtěla ukončit kariéru. I o tom vyprávěla nad vánočním cukrovím, ale v lednu se ozvala, že nikam neletí. Rozhovor necháváme v původní verzi, v závěru ho pouze aktualizujeme.

Kde ráda sedáváte v letadle?

Jednoznačně u okýnka. Koukám na mraky a přemýšlím si.

Sníte o tom, že navštívíte neznámé země deset kilometrů pod sebou?

Vlastně jo, i když mám cestování posledních patnáct let nad hlavu. To naše tenisové cestování je jiné, já bych si přála jet s batůžkem například na Nový Zéland, prochodit si Jižní ostrov. Nebo jsem ráda, že se mi na podzim podařilo s kamarádkou (a dlouholetou deblovou spoluhráčkou) Bethanií Mattek-Sandsovou vyrazit na výlet – po US Open jsem jí napsala, co děláš, nezajedem někam? A ona: „Tak jo, kam?“ Já si vždycky přála vidět Yellowstone, a Bethanie na to: „Vidíš, tam jsem taky nikdy nebyla…“

Jak vypadá cestování tenisové?

My žijeme v bublině, jezdíme si pohodlně po hezkých hotelech.

Vyrazila jste si někdy dobrovolně mimo bublinu?

Turnaje jdou jeden za druhým, není moc času, ale vždycky jsem se snažila aspoň něco z těch zemí poznat. Dejme tomu Peking – ráda zajdu na trh, kde na vás všichni křičí, protože chtějí smlouvat o cenách za ty své napodobeniny slavných značek…

Smlouváte?

Ne. Já se vlastně ani ze srandy neumím dvacet minut handrkovat o tričko za dolar. Ale Peking je zajímavej, třeba Zakázané město je přímo krásné. Na druhou stranu mě nikdy nepřestala zarážet tamní hygiena; jak Číňani všude plivou, na podlahu v supermarketu nebo v rychlovlaku, kam někteří z nich nastoupí i se slepicemi… Lidí se v těchhle zemích nebojím, ale jedné věci jo – nemocí. Třeba v tom Pekingu mi vadilo znečištěné ovzduší. Na centrkurt jdete hrát v pravé poledne a pořadatelé musejí zapnout světla; třikrát jsem tam skončila v nemocnici, protože jsem na smog citlivá. A bohužel asi i na jídlo: ráda bych všechno vyzkoušela, klidně smažené škorpiony, ale v posledních letech jsem si do Číny vozila slivovici od dědečka jako nutnou dezinfekci.