Poslední Vánoce ve starém klášteře
9. prosince 2018
Reportér 12/2018 · Číslo 52
Poslední Vánoce ve starém klášteře
Zvětšitfoto Johana Pošová
Vzpomínám na dětství: kdykoli jsem zahlédl řeholnici, sevřela mě úzkost z čehosi nepochopitelného a přísného. V dospělosti jsem se ale s některými řeholnicemi seznámil a došlo mi, že třeba boromejku můžu pozvat do divadla nebo na víno, kde strávíme celý večer povídáním o sportu. Se sestrou Markétou na víno nezajdu, i když bych rád a při každoroční návštěvě kláštera ji zvu. Vždycky se směje, což jí sluší. Je to ale bosá karmelitka, která neopouští klauzuru, ačkoliv... Poslední dobou občas musí.
Potkáváme se tak často, jak jen to pravidla řádu umožňují, čili zhruba jednou ročně, a to pokaždé na stejném místě. Po schodech vyběhnu do hovorny kláštera bosých karmelitek, kam mi vlídná slečna z vrátnice, fortýřka, přinese kávu a kakaové věnečky.
Chvíli postojím u okna skutečného, skleněného – pod sebou mám Hradčanské náměstí, a když pohlédnu směrem doprava, dvě stě metrů ode mě je svatovítská katedrála. Pak se otevře jiné, zamřížované okno ve zdi a Markéta mi přes něj podá ruku; do stejné místnosti nemůžeme.
„Na společné kino se ptát nemám?“
Zase ten smích: „Papež František sice vydal nové instrukce, ale pravidla klauzury zásadně nezměnil.“
A aspoň trochu jo?
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
VÝBĚR DNE
