Brzdili jsme „na pekaře“

Až do půlky šedesátých let bývaly koloběžky dopravním prostředkem pro děti, ovšem roku 1967 kdosi dostal nápad: Co takhle uspořádat koloběžkovou rallye Bratislava–Praha? Bude legrace! A pak se stalo cosi nečekaného; nechme zavzpomínat tehdejšího špičkového jezdce Jardu Honců: „Původně to bylo myšleno jako srandaakce,“ dušuje se, „někam dojedeme, tam se ožereme a pojedeme dál. Jenže tam byl nějakej Jirka Homolka, ten na tu koloběžku v Bratislavě stoupnul, vyrazil jako blbec, všichni za ním a skončila sranda – od té doby je to sport.“

Následujícího roku se seznámili koloběžkáři z Prahy se svými neméně ulítlými kolegy z Plzně (vesměs to byly dvacetileté máničky, které se primárně věnovaly lyžování nebo třeba orientačnímu běhu), vypili pár litrů rumu a založili Rollo ligu, která existuje dodnes.

Ligový závod byl odjakživa celovíkendový a většina účastníků ty akce vnímala jako mejdan. Což Jarda Honců nepopírá: „Sice se pilo fest, ale současně to byl i sport, opravdu jsme trénovali, já najezdil denně desítky kilometrů…“

Tatáž slova by použili i koloběžkáři dnešní, kteří jezdí na lehkých, superrychlých modelech.

Před půl stoletím mívali všichni tutéž východoněmeckou koloběžku s dvanáctipalcovými koly, kterou si ovšem závodníci upravovali: „Uřízli jsme spojení vidlice se zbytkem, převařili ho níž, ohnul se zadek, čímž se stupátko posadilo níž. Jezdili jsme bez brzd; brzdilo se na pekaře. Nohou o zem, protože gumy byly vzácný. Kdo se bál, jezdil z kopce bokem přičaplej, ale jinak na jedný noze, hlava nad předním kolem, žádný přilby, nic.“

I mimo oficiální ligu vymýšleli koloběžkáři podivuhodné akce, například hned roku 1969 vyrazila sedmnáctičlenná plzeňská parta do Paříže. „Masnej průmysl nám dal na cestu tři kartony konzerv. Jeden jsme otevřeli a ty vole, vepřová konzerva! Ta tehdy bývala nejlepší, jenže nás hned nenapadlo otevřít i ostatní kartony – a ony byly taky vepřový. Takže my jedli pořád jenom vepřovou konzervu s chlebem!“ zavzpomínal pro web Kolobezkovyportal.cz tehdejší účastník Tonda Srb.

Motorem ligy byla Praha a Plzeň, a tak vznikla akce zvaná Hulajnoga – na konci sezony se jelo z Prahy do Plzně a v každé hospodě museli účastníci vypít malý rum. „Samozřejmě to znamenalo zlomený kosti, já mám rozsekanej obličej od brejlí, nějaký naražený ledviny a tak dále,“ konstatuje Jarda Honců, který s kamarády důchodového věku jezdívá Hulajnogu dodnes.

Veliký boom zažívají české koloběžky od roku 2013, kdy parta někdejších atletů z pražské Slavie ujela celou trasu Tour de France. „Stalo se,“ připouští Honza Vlášek, jeden z tehdejších účastníků a první tuzemský mistr světa (z roku 2008), „že na tentýž závod v Pardubicích, kam se roku 2013 dostavilo dvacet účastníků, se jich o rok později přihlásilo sto dvacet. Lidi pochopili, že už nejde o hračku – že se na koloběžce dají podnikat výlety jako na kole.“

Soutěžní výsledky se dnes vnímají o něco prestižněji než kdysi, ale základem je pořád kamarádský mejdan. Důkazem budiž situace z října: už před čtyřmi lety zemřel při závodě okolo šumavského Šindlova na infarkt jeden z pionýrů českého koloběhu Jiří Dupal. Rodina nyní věnovala urnu s jeho popelem kamarádům, kteří ji na Šindlově velmi slavnostně, ale zároveň i koloběžkářsky vesele pohřbili. Hodně se pak pilo, moc nespalo a dopoledne zase závodilo. Jako vždycky.