Severněji zpívají jen velryby a racci

Plavba rychlou lodí z někdejší (sovětské) hornické osady jménem Pyramida do největšího (norského) městečka tady na Špicberkách, Longyearbyenu, trvá tři hodiny. Všichni jsme v podpalubí, pijeme kafe zdarma, do něj si lijeme z domovů dovezenou whisky. Vedle mě sedí dva lidé.

Prvním z nich je Martin Velíšek, výtvarník, který se před pár lety propil do bodu, ze kterého se jen těžko vrací – občas se opakuje, potřebuje nad sebou přátelský dohled, ale pořád to je vynikající kumpán, a protože konzumaci alkoholu omezil, mívá pozoruhodné hlášky. „Když se kouknu přes okno ven,“ vytahuje jednu právě teď, „připomíná mi krajina na pobřeží nějaký prvohory, kde by se klidně mohl objevit veleještěr. Krása. Z takovejch zážitků budu žít doma na Žižkově určitě nejmíň měsíc!“

Veleještěra jsem zatím neviděl, to ne, ale lední medvědy za dnešek tři.

Po druhé ruce mám písničkáře Jakuba Čermáka, i ten se upřeně dívá skrze okno, ale spíš než krajiny si všímá jediné osoby, která stojí v mrazu na palubní přídi – doširoka rozkročeného muže, jemuž chce ledový vítr vyrvat z lebky andělské vlasy.

Tím podivínem venku je jeho otec, jedna z nejdůležitějších postav české rockové hudby. Jmenuje se Miroslav Wanek, v dubnu mu bylo padesát šest let a coby srdce i mozek vede kapelu Už jsme doma, která si už zahrála ve dvaačtyřiceti zemích světa. Kuba ho nepřestává sledovat a zároveň s netajenou láskou prohodí: „Táta měl vždycky rád polárnické příběhy a velcí polárníci tátovi podle mě odpovídají i charakterově. Bývají to šílení lidi, kteří si vytyčí skoro nedostižný cíl, ale pokud je nezastaví smrt, nakonec k němu dojdou.“