Martin Reiner: Báječná léta s Vieweghem skončila

9. září 2018

Reportér 09/2018 · Číslo 49

Martina Reinera, úspěšného nakladatele i spisovatele, znám skoro dvě dekády; vždy jako příjemného společníka, vtipného, poetického, velmi inteligentního muže. „Mně se na Zemi líbí,“ usmívá se pokaždé. Míval vzorové kamarádství s Michalem Vieweghem a já byl šťastný, když mě ti dva přijali mezi sebe. Dobře se s nimi cestovalo, klábosilo, byly to nádherné večery. Už nebudou, Michal s Martinem se ve zlém rozešli. A já vlastně ani nevím proč.

Nedávno ti bylo čtyřiapadesát let, Martine. V jaké jsi kondici?

V dobré. Jakožto bechtěrevik (Martin Reiner trpí Bechtěrevovou chorobou) jsem na dvacet let musel skoro úplně nechat sportu, ale v poslední dekádě mi výrazně ustaly různé zánětlivé procesy, které tu nemoc provázejí, a tak hraju každé pondělí pinec, každé úterý tenis. V obou případech mám jako sparingy poloprofesionály, takže nejde o žádné důchodcovské pinkání.

Co psychika?

Moje žena si myslí, že jsem postiženej hyperpozitivním vnímáním reality, a něco na tom asi bude.

Pokud ale chápu situaci, jistoty tvého života se poslední dobou otřásají.

Procházím obdobím velkých posunů a změn. Loni během půl roku zemřeli tři ze čtyř mých „otců“, včetně toho biologického. Po dvaceti pěti letech jsem se rozešel obchodně i lidsky s Michalem Vieweghem. Dost razantně jsme museli přehodnotit taky některé věci doma, ale zrovna žena a děti jsou pro mě dnes hlavním zdrojem potěšení, úlevy, určité jistoty…

Co považuješ za nejhorší období ve svém životě?

Kdybys to nahlížel zvnějšku, bylo prvních jedenadvacet let mého života noční můrou. Dětství v neúplné rodině, týdenní školka, reálná chudoba, otec emigrant, už ve druhé třídě mě chtěli dát do zvláštní školy. Pak otčím alkoholik, před kterým jsem párkrát utíkal oknem a noc dospával u sousedů. Vojenskej gympl, šest let v armádě, to všechno završené kriminálem. Jenže ve skutečnosti to byla strašně intenzivní léta, takříkajíc konstitutivní. Nebýt toho tlaku, nebyl bych dnes tím, kým jsem. Měl jsem moc rád svou mámu, ona měla ráda mě. A všechno, co následovalo po návratu z vězení, už bylo dobré. Byl jsem znovu ve svém městě, sice v roce osmdesát pět, ale o dost svobodnější než předtím, potkal jsem svou první ženu, přišel listopad, dál už to znáš.

Jo, začal jsi kamarádit a spolupracovat s Michalem Vieweghem. To kamarádství jsem měl rád, připadalo mi vzorové…

Bylo hezké a zábavné v devadesátých letech a pak snad ještě do doby, než jsem začal žít rodinným životem. Stali se z nás dost velcí kumpáni, však víš, ale když moje Bára otěhotněla, tak jsem tuhle roli opustil. Pak byla naše dcera dost dlouho vážně nemocná, a poslední ránu to naše kamarádství dostalo Michalovým průserem s prasklou aortou. Snažil jsem se mu pomáhat, ale už to byl nemocný člověk, dál už vždycky jen pacient.