Vica Kerekes: Tady. Vlastně tam. Prostě doma...

9. září 2018

Reportér 09/2018 · Číslo 49

Pravidelní čtenáři Reportéra vědí, že jsem se před pár měsíci rozhodl přiznávat barvu – za dvacet let v novinařině jsem si mezi zpovídanými osobnostmi našel taky pár dobrých kamarádů, s nimiž si, samozřejmě, tykáme. Nakonec jsem dospěl k přesvědčení, že jim můžu tykat taky v rozhovorech, jen ať je to pro čtenáře fér, ale teď vyrážím na jižní Slovensko za herečkou Vicou Kerekes, se kterou se skoro vůbec neznáme... a stejně si budeme tykat.

Ujely mi všechny spoje hromadné dopravy, a proto vjíždím do Fiľakova stopem. Ač jsem na Slovensku, můj řidič mluví pouze maďarsky. Městečko je obklopeno přerostlými, neochotně vadnoucími slunečnicemi, ale ve znaku má palmu. Je tu spousta vyvalených Romů, připadám si trochu jako na Balkáně – ale na jakémsi spořádanějším, čistším Balkáně, líbí se mi tu. Po obloze letí čáp. Než stačím zazvonit, z okna v patře rodinného domku vykoukne nejhezčí hlava, kterou jsem dnes viděl, a rozesměje se: „Tak tys přece přijel? To je dobře, vítej!“

Všechna tři „Ř“ znějí tak česky!

Ačkoli jsem večer po rozhovoru chtěl jet domů, nakonec budu muset přespat, protože se stávám obětí humanitárního bombardování. Hned dostávám panáka jemné domácí jablkovice, pak zelňačku, vývar z holubího masa, slaninu, pálivou klobásu, ještě mnohem pálivější papriku, načež i koláč…

S Vicou Kerekes jsme se skutečně až dodnes skoro neznali – jo, potkal jsem ji na vernisáži svého kamaráda a jejího partnera Lukáše Musila (známějšího pod přezdívkou Musa), ale všichni jsme spíš introverti, tak jsme se tehdy s Vicou do řeči nedali; až teď:

– Nedáme ještě jednoho panáka?