Gratulujeme, Spáčilka ti dala osmdesát!
28. června 2018
Reportér 07/2018 · Číslo 47
Zvětšitfoto Petr Kozlík, Mafra
Když ji žádám o rozhovor, vyděsí se: „Proboha, o čem? Já jsem jen dělnice novinařiny, žádná celebrita.“ Ano, přikývnu, možná dělnice novinařiny, ale výborná. „A taky mě znáš strašně dlouho, ne? Byla by škoda nepotkat se...“ Přísná filmová kritička Spáčilová ještě chvíli protestuje, „nemám kdy, zlato,“ ale hodná Mirka vypíná počítač a míří za mnou na celovečerní posezení.
Kdy jsme se, Mirko, viděli my dva poprvé?
Určitě ještě na fakultě žurnalistiky, kam jsme já i tvoje máma chodily na zkoušky každá s kočárem, takže před čtyřiceti lety touhle dobou. Když jsem šla na potítko já, tvoje máma mi houpala Terezku, a naopak. Klidně je možný, že jsem tě i přebalovala.
Věděla jsi koncem sedmdesátých let, jakému oboru se chceš věnovat?
Chtěla jsem se stát reportérkou v novinách.
A neměla jsi náhodou specializaci na televizi?
Měla, ale to jen proto, že jsme si něco vybrat museli; rádio, tiskové agentury, televizi… Na tu jsem šla nejspíš proto, že byla nejjednodušší.
Případná práce v televizi tě nelákala?
Za prvé nelákala, a za druhé bych do televize ani nemohla; tam chodili lidi se správným kádrovým profilem… Já byla ráda, že můžu na praxi do Svobodného slova, kde jsem měla na starosti černou kroniku, ale už tehdy jsem občas vyrazila stopem na nějakou reportáž třeba do JZD, což nezní moc atraktivně, ale mně dělalo radost, že se dostanu ven.
K filmům jsi jako mladá holka nijak zvlášť silný vztah neměla?
Jako většina mých kamarádů – třeba na Wajdovy filmy jsem si v rámci odpoledních představení pro důchodce za čtyři koruny zašla vyloženě ráda. Ale měla jsem i jiné zájmy, psala a hrála jsem tehdy například folkové písničky…
To vůbec nevím!
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
VÝBĚR DNE
