Bratři Formanové: Schází nám třetí do mariáše
28. června 2018
Reportér 07/2018 · Číslo 4728. června 2018
Reportér 07/2018 · Číslo 47Sedíme na lodi plné mladých cirkusáků a jejich smíchu. Z reprobeden se k naší radosti hlásí David Bowie, vltavští rackové ohlašují blížící se bouřku; klid tady není, ale my za chvíli úplně přestáváme vnímat okolí. Mluvíme o skateboardech za časů oscarového filmu Přelet nad kukaččím hnízdem, mluvíme i o koncertech punkové kapely Suchý mozky: „Na jeden z nich přece dorazil i náš táta...“ Bratři Formani se tváří klidně, laskavě, a vlastně docela vesele.
Matěj: To úplně nevím, ale my spolu uměli strávit spoustu času, aniž bychom si nějak zvlášť povídali; stačilo rozdat karty, licitovat, jinak mlčet, a najednou nám spolu bylo dobře – v takových chvílích jsem nepochyboval o tom, že nás má táta rád, ani o tom, jak moc mám rád svýho tátu.
Petr: Toť otázka. Licitovaný mariáš je hra, kterou umí čím dál míň lidí, a táta makal půl života na tom, aby ji nás dva naučil co nejlíp.
Petr: Než jsme se dostali na jeho úroveň, trvalo to desítky let. Jako mladí kluci jsme se sešli třeba u něj ve Státech, táta nám dal kapesné dvacet dolarů na den, patnáct jich do večera vyhrál zpátky, za zbytek jsme si koupili hot dog a komiksy. V dospělosti se to začalo srovnávat, a zvlášť v posledních pár letech už jsme někdy dokázali vyhrát, protože na mariáš se musíte soustředit, a jak byl táta starší, tak jakmile ho při hře něco vyrušilo, hned jsme toho my syčáci využili a o pár dolarů ho stáhli.
Matěj: Je to tak rok, co jsme se u něj sešli ve třech – a to už se právě dal trochu obehrát.
Petr: Při posledních návštěvách jsme už asi všichni mysleli na to, co bude příště – tátovi bylo osmdesát šest let, a to vás napadne, jestli se ještě potkáte. Z naší strany to asi bylo cítit, protože my s bráchou máme obecně sklon ke dlouhému, a v tomhle případě možná až obřadnému loučení, ale táta je…
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.