Chceš-li, Bože, ráda budu hrát
28. června 2018
Reportér 07/2018 · Číslo 47
Zvětšitfoto Tomáš Binter
Dávalo mi to logiku: Ta drobná třicátnice s obrovskýma tmavýma očima je poslední tři sezony hvězdou Národního divadla, publikum bývá fascinováno tím, kolik velkých rolí zvládá a jak je v každé úplně jiná, k nepoznání, kolegové herci i režiséři se shodují, že „Pavlína je génius“, a tak ji pozvu na kafe, u kterého uděláme pěkný rozhovor, ne? Aha, tak těžko říct. Úplně jednoduché to s ní nebude.
Na jednu z našich schůzek přinese krabičku domácích pusinek z vaječného bílku a jsou výborné, chci si dát jednu, možná dvě, ale za chvíli je krabička prázdná; ta sladká chuť a křup a křup mě vrací do dětství… „Tohle se mi jindy většinou stává,“ říkám s plnou pusou, „když si utrhnu malou lesní jahodu…“
Pavlína se zasměje: „Jo, lesní jahoda je na vzpomínky dobrá. Anebo malina, ta mě taky vrací do dětství.“
Kuju železo: „Co vidíte, když jíte maliny? Co cítíte? Na co vzpomínáte?“
Pavlína začne vyprávět a vypráví zvláštně – zatímco z jeviště je jí vždycky nádherně rozumět, v soukromí mluví jak splašená, sama to ví: „Jsem uvnitř hrozně zrychlená. Občas by mi vyhovovalo mluvit nějakým jazykem, který neexistuje…“
Tyhle její myšlenky (kterým zpočátku úplně nerozumím) se mi moc líbí.
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
VÝBĚR DNE
