Kdy jste brečeli kvůli fotbalu?

---

Před šesti lety v Sao Paulu

Roku 2012 jsem byl v brazilském Sao Paulu svědkem setkání finalistů fotbalového mistrovství světa v Chile. V hotelu byla připravena slavnostní večeře, a když se ve dveřích restaurace objevil Mário Zagallo, šedovlasý pán, kterému bylo osmdesát jedna roků, Jiřímu Tichému zasvítily oči. Vstal. Oba stařečci se k sobě pomalu šinuli. Objali se. „To tys mě tehdy bránil?“ zeptal se Brazilec, držitel pěti zlatých z MS. „To jsem byl já,“ odpověděl Jiří Tichý a mně vytryskly slzy dojetím při pohledu na setkání fotbalových gentlemanů. Neviděli se od roku 1962.

---

To byla ruka, Henry!

Brečel jsem jako žák při jednom z prvních mistráků ve sparťanském dresu, protože na mě trenér volal z lajny, ať jdu dolů. Chtěl mi pomoct narovnat chrániče, ale já už byl v slzavém údolí, protože jsem myslel, že střídám… Vždy brečím při záznamech neštěstí na stadionech, ať už jde o Brusel, Hillsborough, anebo Bradford… Dojatej bývám při zvednutých šálách u sparťanský hymny, nebo při pokřiku Sparta! – Praha!… A jednou jsem brečel vzteky po vyřazení milovaných Irů v prodloužení s Francií, kdy si to před přihrávkou Thierry Henry sklepnul rukou…

---

Nebrečel jsem, ale…

Upřímně si nevzpomínám, že bych kvůli fotbalu někdy brečel. Hodně dojatý jsem byl, když můj tehdy osmiletý syn chytil v Anglii na turnaji v zápase svého klubu proti Norwichi dvě penalty. Hodně smutný jsem byl v okamžiku, kdy jsem se dozvěděl, že klub mého srdce, tedy Tottenham Hotspur, prodal mého oblíbeného hráče, Garetha Balea. Jinak si dobře vzpomínám na moment, kdy se ve mně kvůli fotbalu mísil smutek a vztek. Bylo to 2. května 2016, kdy Tottenham na Stamford Bridge prohospodařil v zápase s Chelsea vedení 2:0, a remíza rozhodla o titulu pro outsidera z Leicesteru.

---

Zápas proti Nizozemsku

Nejsilnější zážitek mého fotbalového života přišel roku 2004 při mistrovství Evropy v Portugalsku, kdy český národní tým s koučem Karlem Brücknerem nastoupil proti Nizozemsku. V nejlepším zápase turnaje Češi brzy prohrávali 0:2, do přestávky však stačili snížit. Měla jsem silnou důvěru k trenéru Brücknerovi, věřila jsem, že vymyslí strategii a hra se změní. Když ve druhém poločase přišel obrat a Česko vyhrálo tři dva, dlouho mi tekly slzy radosti. Tým v čele s Pavlem Nedvědem odehrál jedno z nejúžasnějších utkání – novodobý český fotbal podle mě nepoznal nic krásnějšího.