Budy je mrtvej, ať žije Budy!
11. března 2018
Reportér 03/2018 · Číslo 43
Zvětšitfoto Tomáš Binter
Poslední lednová neděle byla chmurná. Tehdy jsem zjistil, že zemřel Budy, majitel hospůdky U Budyho na pražském Libeňském ostrově, v které se natáčela část filmu U mě dobrý. Několikrát ročně tam hraju nohejbal. „Děti,“ oznámil jsem hrdlem zúženým, „zemřel strejda, co vám v létě nabízel u Vltavy koťátka, a já nevím – co bude s hospodou, co bude s koťaty, co bude s námi?!“ Děti hleděly do stropu, já potom ne a ne usnout.
Pan Budy, hospodský z Libeňského ostrova, byl rodilý Karlíňák, stejně jako písničkář Vlasta Třešňák, oba ze stejné generace. Budy zemřel v sedmdesáti, Vlasta je o tři roky mladší.
„Slyšel jste to?“ dělím se s ním za tepla o smutnou zprávu: „Znal jste ho?“
Vlasta Třešňák kdysi Budyho podle očekávání výborně znal a řekne mi k němu pár vět: „Budy Bukovský byl svého času mým čundráckým guru (ale nejen mým), naučil mě krást melouny z náklaďáků a akordy D, A plus G. Místo trsátka používal hřeben. Molové akordy mě pak doučil Milan Korman, cikán romského původu. Budy zůstal skalním čundrákem a já začal postupně hippísovatět – ztratili jsme se. Když se teď dozvídám, že právě po Budym je pojmenována ta slavná hospoda na Libeňským ostrově, je už po smrti, šajze!“
Sežrali jsme karasy
Jakmile Třešňák řekne slovo „melouny“, připomene mi půvabný rozhovor, který před devíti lety vedl s Budym spisovatel Petr Placák. Když mu v něm stárnoucí hospodský líčil své historky z dětství, dostal se i k ovoci a zelenině:
„V Pobřežní ulici bylo překladiště zboží. Byla tam zeď, pět metrů dolů ke starý Vltavě, takže jsme si udělali vor, přeplavili se tam zezadu, v tý zdi byly k řece schody, po nich nahoru, v plotě nahoře jsme si vystříhali díru a chodili jsme tam na okurky a na melouny.
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
VÝBĚR DNE
