Tereza Voříšková: Vždyť já si o herečkách myslím svoje

11. března 2018

Reportér 03/2018 · Číslo 43

Nejprve jsme si v redakci všimli, že Tereza Voříšková dovede kromě hraní taky pěkně psát. Ozvali jsme se jí, ale trajdala na západní polokouli a nedává prý rozhovory. Jenomže pak Tereze zavolal Vojta Kotek, že by s těmi rozhovory mohla udělat výjimku, a ona dala na intuici. Kývla. Po jejím návratu z Kostariky se scházíme nad palačinkou a vedeme velmi osobní dialog.

Vybrala jste výbornou kavárnu.

Jo?

Redakci máme na náměstí Republiky a sem na Štrossmajerák to je tři minuty tramvají.

Budu u rozhovoru jíst, nevadí? Objednala jsem si palačinku… Jinak tady hned vedle v lahůdkářství mají hermelínový chlebíčky, který miluju, a kdybyste šel směrem k Veletržáku, za chvíli po pravý straně uvidíte cukrárnu, která vypadá jak z jiný doby, vede ji prošedivělá krásná dáma, co pracuje na jednom místě snad šedesát let, a ta má věci! Nezajdeme na dortík?

Pojďme si spíš povídat.

Tak si ukrojte trochu mý palačinky. Ale nejezte ji od kraje, musíte zprostředka, kde je nejvíc šunky, oliv a sýru… Dobrá, ne? Hele, a ta milá cukrářka tady vedle používá opravdu máslo, opravdu cukr, opravdu žloutek a tak dále.

Taky pečete?

Ráda – můj praděda Voříšek provozoval jednu z nejlepších cukráren v Praze, bylo to v Libni. Měl jedenáct zaměstnanců, dvě auta pragovky a dodával po celém městě. Když jim cukrárnu znárodnili, natíral třeba lodě v loděnici; prababička tam sice zůstala, ale jenom jako prodavačka…