Vezmi mi v trafice pár gramů trávy!
18. února 2018
Reportér 02/2018 · Číslo 42
Zvětšitfoto Jan Hromádko
Přijíždím po mnoha letech na návštěvu za Honzou Švábeníkem, bratrancem ze Švýcarska. Zve mě k sobě do práce, veliké haly hned vedle policejní stanice. Nestačím ani otevřít vstupní dveře a praští mě intenzivní vůně marihuany. Uvnitř pak vůbec nic nechápu – pod lampami tu rostou tisíce nádherných konopných rostlin. Asi vypadám vyplašeně, bratranec Honza se mi směje: „Neboj,“ říká, „všechno je to naprosto legální.“
Že mě to nikdy dřív nenapadlo, říkám si při pohledu na bratrance Honzu – on v sobě musí mít dobrodružství zakódováno! Byly mu tři roky, když ho rodiče vzali do Jugoslávie, z ní pak přes kopečky do Itálie, ještě o kus dál do Švýcarska, no a v Honzovi to je. Nebojí se…
Když tehdy utíkali, mně táhlo na pět roků a myslím, že jsme si s Honzíkem rozuměli, hráli si spolu, měli se rádi.
Pak se zdálo, že se už nikdy nepotkáme, ale roku 1990 to zase šlo – těšil jsem se na něj.
Jenže Honza už byl jiný než ve svých třech letech, stal se z něho vynálezce. Odmítal se mnou hrát fotbal, zato celé dny zdokonaloval vysílačky, stavěl antény, povídal si s podobně postiženými lidmi v celém městečku, později v celém Švýcarsku, v celé Evropě, kdekoli jinde, a pokud existují mimozemšťané, nejspíš se nakonec spojil i s nimi.
A na tohle já nikdy nebyl, takže se sice hlásíme jeden ke druhému, jsme jedna krev, ale v dospělosti se vídáme jednou za pět let, to celkem stačí.
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
Doporučení autoři
VÝBĚR DNE
