Už nikdy šroubovák, už nikdy kladivo. Stačilo!

Do smrti nezapomenu, jak jsem se na podzim trmácel divočinou v Kongu. Bylo to únavné a nebezpečné, ale pak se objevilo první jakžtakž přívětivé město – jmenuje se Brazzaville a snadno se v něm dostanete na internet: „Takže co se děje u nás doma?“

Deset minut jsem zíral na displej. „Vida, zatímco my tady v Kongu řešíme, kde sehnat sklenici vody a jak nenaštvat zfetované ozbrojence, na severu se nejvíc diskutuje o tom, kdo koho před lety osahával…“ Připadalo mi to srandovní: „MeToo! Se picnu!“

Dnes už se ovšem nesměju, přátelé. Budu naopak velmi rád, pokud následující věty probudí co možná nejvíce mužů – připojte se k mé kampani #ZahoďmeŠoubováky!

Oč jde: když jsem se na Vánoce vrátil s doznívající malárií do Prahy a pozoroval rozbalování darů, idylu ukončil balík pro čtyřletého syna. Byl v něm stolní fotbal, který je třeba sešroubovat, čili najednou jsem mezi prsty štítivě svíral balíček plný matic.

Udělalo se mi hůř než ve dnech, kdy malárie vrcholila. Půl hodiny jsem se do jedné z nich snažil narvat šroub, ale pak mi došlo, že trápení můžu ukončit. Navždy. Nikdy už na nic podobného nesáhnu, slíbil jsem si relativně silným polohlasem.

Nenávidím kutilství; kdykoli vidím vrtačku, dostávám chuť umřít nebo vyšívat. A jistě jsou nás miliony – dělá se nám vyrážka, máme-li se dotknout nářadí, jenže společnost, obzvláště ženská, bývá krutá: „Jsi chlap, tak šroubuj!“

Nebudu, už ne. Máme dvacáté první století. Kladívka a vrtačky nechejme těm, kteří si s nimi rádi hrají, my ostatní #ZahoďmeŠroubováky!

Ano, jsme muži, ale to ještě neznamená, že musíme mít dílnu. Pokud si snad nějaká žena myslí opak, nechť denně navleče zástěru, vyvařuje omáčky s knedlíkem a žije si svůj film pro pamětníky – bude to tak spravedlivé.