Vytroubený mozek očima svých blízkých

Ze všech nejlépe zná osmdesátníka Laca Décziho jeho nejstarší syn jménem Vaico, dvaapadesátiletý (fantastický) bubeník, který svého otce už od dob dospívání doprovází v kapele. Začněme tedy vzpomínkami Vaica Décziho:

Lacovi jsem odmalička musel říkat Laco – když mi uklouzlo slovo „tati“, tak se zlobil. V Mělníku, kde jsme tehdy bydleli, hrávala moje parta na dvoře v roztrhanejch teplákách fotbal a všichni ti kluci se zpočátku divili: „Ty mu neříkáš tati nebo fotře, ale Laco?“

Pak to ale pochopili, protože striktně zakázal oslovení „pane Déczi“ a museli mu tykat. „Jdi s vykáním do prdele, já jsem Laco, čau!“

Všichni měli pocit, že to je nejlepší fotr na světě, protože nás například brával k soutoku Labe s Vltavou, kde zapálil oheň a cvičil na trumpetu, pekli jsme brambory. Prostě kluci ho vnímali jako kámoše a nevěděli, že v soukromí je trošku jinej – doma mě například nutil, abych cvičil na piano: „Do zítřka ty noty musíš umět!“

Byli jsme spolu často, protože mě už jako malýho brával třeba do Reduty, kde tehdy hodně hrál, a občas se tam i spalo – mně ustlal pod pianem.