Pasta Oner: Díky za příkoří, bez nichž bych se zbláznil štěstím

12. listopadu 2017

Reportér 11/2017 · Číslo 39

Seděli jsme s fotografem Tomášem Třeštíkem ve vinárně a on se zeptal, proč někdy neudělám rozhovor s výtvarníkem Pastou Onerem. Chvíli jsem mlčel: „Je on tak strašně dobrej, nebo spíš módní?“ A Tomáš řekl: „To nechám na tobě, nechci chválit kamaráda. Každopádně je to kluk z ulice, grafiťák, kterej se vypracoval do stadia, kdy v ateliéru zaměstnává tým lidí a jezdí v krásným land roveru – není to velkej příběh?“ Uznal jsem, že je.

Čím ses plánoval živit, když ti bylo dvacet?

Grafickým designem, což jsem taky dlouho dělal – jako umělec jsem se profesionalizoval až někdy před šesti lety.

Do té doby jsi seděl normálně v reklamce?

To ne. Jako zaměstnanec jsem do kanceláře chodíval všehovšudy rok a půl hned po škole a velmi rychle jsem pochopil, že to nedám. Nevěděl jsem, kdo je tam vlastně s kým, kdo proti komu, a tohle já neumím; nechci umět. Takže jsem dělal doma různé zakázky, a když se zpětně podívám do daňových přiznání těsně po roce 2000, moc nechápu, jak jsem přežil.

Musel jsi hodně šetřit?

Asi jo, ale neměl jsem pocit, že mi něco chybí. Prostě jsem žil v miniaturním bytě, jedl špagety s kečupem a bylo celkem dobře.

O nějaké nevýtvarné profesi jsi neuvažoval?

Ne. Já se chtěl vyjadřovat výtvarně nejpozději od té chvíle, kdy jsem namaloval první graffiti, čili od nějakých třinácti let. Když to otec pochopil, koupil mi k Vánocům takový ten artbook, kde máš v kostce popsané dějiny umění. Dostal jsem se na grafickou průmyslovku v Hellichově ulici v Praze. A o nějakých deset dalších let později mi došlo, že už na graffiti nemám čas, protože se chci naplno věnovat tvorbě, která se dá ukázat i v galeriích.

Když jsi byl kluk, chválily učitelky tvoje kresby?

Už nevím – zato si vybavuju jednu svou obsesi. Pořád jsem překresloval loga ze západního zboží, třeba z limonád, a dělal jsem si z těch kreseb samolepky.