Zápisky z Banátu: Karaoke supr supr!
10. září 2017
Reportér 9/2017 · Číslo 37
foto Martin Šoltys, Jiří Loudín
Co se stalo v Banátu, říkají pravidelní návštěvníci festivalu, nechť zůstane v Banátu, ale je to jenom fráze – po návratu domů si spousta lidí stejně nic moc nepamatuje. Mě naštěstí do české vesnice na jihu Rumunska doprovází sedmiletá Apolenka, zapřisáhlá abstinentka, z jejíchž vzpomínek se vycházet dá, a něco málo se nakonec přece jen vybaví i účinkujícím; což se například u skupiny Vasilův Rubáš rovná zázraku.
Je to ještě horší, než jsem čekala. Nechtěla jsem jet, ale táta mě ukecal. Za sedm let dosavadního života mě už ukecal na Laponsko, kde byl i v červnu sníh, na Marrákeš, který smrdí, nebo na Rhodos, kde jsem musela spát pod širákem na nic moc pláži hned vedle největšího přístavu.
Ale tohle? Vrchol.
Sliboval romantickou vyjížďku vláčkem do zapadlé vesnice s husičkami, kravkami a pohádkovými babičkami, které prý říkají „nýčkon“ namísto „teď“ a vroucně věří v Pánaboha.
Takže: Vláček je ve skutečnosti nekonečným vlakem, do kterého se nacpalo jedenáct set lidí – jedeme v něm už dvanáct hodin, právě svítá. Dospělí se chovají jak puberťáci, většina z nich vůbec nespala, pijou, tančí a zpívaj. Prý se o tom nemá mluvit nahlas, ale někteří i kouří; nejenom cigarety. Když někdo přece jen usne, tak často na zemi v uličce, zjevně je jim to jedno.
Maminko milovaná, chybíš.
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
