Babička Kytička aneb život je krásný
6. srpna 2017
Reportér 8/2017 · Číslo 36
Babička Kytička aneb život je krásný
Zvětšitfoto Radek Miča
Uznávám. Není to rozhovor, jaké v časopisech obvykle bývají, není s osobností slavnou, dokonce ani známou, nic takového. Jsem na návštěvě u ženy, která slaví osmdesát pět let a navenek působí jako obyčejná babička – vychovala čtyři děti, hodně dřela, nikdy se příliš nevzdalovala od domova. Jenže i ona je výjimečná, což neříkám jen proto, že to je babička moje. Prostějovská babička Eva, které jsem odjakživa říkal Kytička. Ztělesnění životního optimismu.
Babička Kytička je naprosto výjimečná tím, jak má ráda život; nikdy si na nic nepostěžovala, nikdy se nemračila, všechno bylo krásné, všichni šikovní…
Nevím, není-li to nějaké duševní postižení, ale pokud je, chci ho taky. Babička se směje i tentokrát, ačkoli si nedávno zlomila ruku, a prvně v životě proto nemůže jezdit na kole.
„Já jsem tak šťastná,“ říká mi, „že se dožívám pětaosmdesáti let, to není každému dáno. Venku svítí sluníčko, všechno mám, obchody jsou blízko, jak mě teď pobolívá ruka, tak tvůj děda, František, ochotně všechno nakupuje, v Prostějově se nám krásně bydlí, úplná nádhera!“
Poblahopřeju jí a zapnu diktafon:
Babi, já nepamatuju, že bys jedinkrát v životě vzdychla.
A proč bych měla vzdychat, pomohlo by mi to? Vždyť ani nevím, jak se to dělá.
Netajíš nějaké smutky?
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
VÝBĚR DNE
