Můj děda, revoluční gardista

Sejdeme se na výstavě, která je mi zvláštně povědomá. „Jasně, vždyť jsi byl na začátku toho, co tu vidíš,“ uvede mě nejdřív do rozpaků Roman Týc, ale ona je to asi pravda. Před třemi lety jsme s Týcem vyrazili do Sudet, hrabali se v zemi, nacházeli spoustu starých předmětů po Němcích, byl z toho článek do prvního vydání Reportéra, a dnes je spousta našich tehdejších nálezů v téhle galerii.

„Od té doby jsem se v zemi hrabal mnohokrát, čím dál víc přemýšlel o tom, co se to s námi dělo před válkou, za války i po ní, a do tohohle obecného přemýšlení vstupovala taky otázka, co se vlastně odehrávalo v mé rodině. Doma se o tom nemluvilo, ale určitě něco zvláštního, to jsem tušil. A pak jsem se náhodou dostal k podivným fotkám svého děčínského dědy – nechci ho obviňovat, ale v pětačtyřicátém nejspíš nestál na té nejsprávnější straně. Nevím. Každopádně mi to otevřelo další zasuté vzpomínky, například na zvoničku, která za mého dětství stávala na dědově zahradě a v polovině osmdesátých let záhadně zmizela…“

Na Romanu Týcovi je vidět, že mluví co nejopatrněji, nerad by svým předkům křivdil. Má ale smůlu – už jenom to, že něco naznačuje, docela stačí. Před pár týdny poslala do této galerie jedna z jeho tet dopis, ve kterém uvedla, že Románek prodělal v dětství zápal mozkových blan a od té doby určitě není v pořádku, nehledě k tomu, že na umění nemá vzdělání…

„Ale nenapsala tam, že si vymýšlím, takže fakt nevím.“

Skočím Týcovi do řeči: „Když jsem byl u začátků, co kdybych byl i na konci?“