... a my jsme zase prošití jak leguáni
4. června 2017
Reportér 6/2017 · Číslo 34
ZvětšitIvo Dvořák
Půltucet Čechů a jeden Fin projeli na koloběžkách stý ročník závodu Giro d’Italia – zvládli tedy tři tisíce šest set kilometrů za jedenadvacet dnů, stejnou vzdálenost jako cyklisté, vždycky den před nimi. Pustili mě velmi blízko, na jednu etapu jsem se dokonce vydal taky. A došlo mi, že i když zdánlivě jedou jako suverénní stroje, někteří z nich prožívají každodenní vnitřní dramata.
Přátelé, já už dál nejedu, oznámil Vašek Liška, tvářil se přesvědčivě, a tehdy bylo nejhůř.
Stalo se to hned po týdnu letošního Gira v jižní Itálii a nikdo Vaškovu rezignaci nečekal, protože šlo víceméně o rovinku – ano, toho dne sice bylo třeba ujet dvě stě třicet kilometrů, což sranda není, ale podobně dlouhé etapy se chystali zvládat i později v alpských krpálech.
Jenomže Vašek dál nemohl. Anebo možná mohl, ale nechtěl. Prostě se rozhodl, že končí.
Bylo to období, kdy mizelo prvotní okouzlení jízdou, jenže cíl zůstával v nedohlednu; období, kdy se kluci za svítání hrabali ze spacáků s pocitem, že je čeká další šestnáctka v kolbence zvané koloběžka, pak přesun do kempu, kde si v lepším případě dokážou vyčistit zuby, zalezou do stanu a v šest ráno zas další píchačky…
Takže tehdy: „Byl jsem vyčerpanej,“ vzpomíná Vašek, „úplně vyčpělej, nefungovala mi hlava ani srdce.“
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
VÝBĚR DNE
