Na pobřeží

Před osmi lety se výtvarnice Míla Fürstová zamilovala do svérázného muže jménem Quintin Lake.

Na jednu stranu to mohlo být terno, protože Quintin nejprve vystudoval architekturu, kterou pak začal špičkově fotit, a jeho velmi klidné snímky budov a krajiny jsou v Anglii známé.

Na stranu druhou bylo jasné, že jejich vztah nebude úplně standardní, protože Quintin je zároveň i poutníkem.

„Věděla jsem,“ vysvětluje Míla, „že putovat nepřestane, a ani bych to nechtěla – dokud se nenarodily děti, často jsem chodívala s ním. Že bude na cestách tak často jako poslední dobou, to jsem si nepřipouštěla, ale pořád vidím dost pádných důvodů, proč ho podporovat.“

Než se k těm důvodům dostaneme, nechme Quintina zavzpomínat na polovinu osmdesátých let, kdy ho začaly dlouhé poutě fascinovat: „Rodiče mě na cesty brali odjakživa, ale obzvlášť silnou vzpomínku mám na dobu, kdy mi bylo deset a moje maminka, šéfka teologické knihovny na Oxfordu, se mnou vyrazila na měsíční pochod napříč Skotskem. Bylo by to celé nádherné, kdybych tu cestu neabsolvoval v botách, které patřily ke školní uniformě, a neskončil ji s mnoha puchýři, ale i tak bylo o mé budoucnosti rozhodnuto a od šestnácti už jsem na výpravy vyrážel s partou kamarádů – obvykle právě do Skotska, které v Británii nabízí tu nejdivočejší krajinu a kde se dá skoro kdekoli výborně tábořit. Jezdíval jsem zásadně se spacákem a putování muselo trvat nejméně týden, abych to považoval za dobrodružství; cokoli kratšího bylo pouhým piknikem.“