Musa: Hovory k sobě

Potkáváme se na levém břehu Dunaje…

… v Pešti. Já bydlím tamhle přes řeku v Budíně, kde je klidněji, skoro jako na chalupě.

V jakém životním období jsem vás zastihl?

Asi se mám dobře, nevím. Pořád hrozně moc přemýšlím a nedovedu to zastavit.

Zdálo se vám něco v noci na dnešek?

Zdálo, dokonce si to pamatuju. Byli jsme v jakési sterilní zřícenině, pár kamarádů, já, mí dva mladší bráchové, a vyběhl proti nám medvěd.

Grizzly?

Ne, lední. Začali jsme zdrhat, ale já najednou zaslechl křik nejmladšího bráchy, Viktora, a i v tom snu jsem jasně cítil, jak se rozplývá strach o mě samotného; otočil jsem se a běžel zachraňovat Viktora, což je úlet, protože Viktor dnes vypadá jako Rambo, boxuje, v reálu by zachraňoval on mě, ale ve snu byl malej a potřeboval pomoc – medvěd už měl v tlamě jeho hlavu, i když zatím pořád ještě neskousl… Po probuzení jsem o tom pocitu, kdy lusknutím prstů zmizí strach, vyprávěl Vice.

Co jste dělal pak?

Šel jsem se proběhnout. Když náhodou nepřemýšlím, nečtu nebo nemaluju, tak dost sportuju, což bude návyk z minulosti, kdy jsem hrával hokej. U pohybu si odpočinu, psychicky mi to pomáhá, na hodinu nebo na dvě vypnu. Když jsme se s Vicou poznali, nechápala, proč se hned ráno oblékám do sportovního, ale teď už mě sama posílá pryč: Běž něco dělat.