Vidět fašanek a zemřít

Upřímně pochybuju, že nějaký přivandrovalý žurnalista dokáže napsat dobrou reportáž z horňáckého masopustu, takzvaného fašanku. Ano, v neděli dopoledne, na začátku obchůzky, se může k chase přidat každý, ale buď s těmi chlapci (říká se jim fašankáré) nebude pít a oni se mu ztratí mentálně, nebo pít bude a ztratí se sám – jak mentálně, tak fakticky.

Jsem druhý případ, a upřímně?

Děkuju všem svatým za to, že jsem se po pár dnech našel.

Neděle, cca 23:00

Má vůbec poslední vzpomínka na letošní fašanek je příšerná.

Třímám v náručí kontrabas, snažím se vydrnkat Ovčáky čtveráky, kdosi už říká, že mi rozbije tlamu, jiný hlas se mě zastává, „on není hloupý, on je Pražák“, já všem těm fantastickým muzikantům slibuju, že když začnou víc zkoušet na své nástroje, přijmu je do kapely (ale jaké?!), jakýsi kluk odkládá housle a vyhrnuje rukávy, těžko říct, kde jsme, asi v hospodě, ale nevím, měla by být nedělní noc, tak deset hodin, možná k půlnoci, voní tu vajíčka, která dnes fašankáré dostali do košíků, umíchaná na špeku, který jim hostitelé nabodávali na šavle, čili takzvaná škvarenina, ale nepředpokládám, že bych dostal ochutnat; dlouho všichni byli milí, teď už je mě moc.