Přijíždím limuzínou, stavte slavobránu!

Napsal jsem: „Nazdar Jirko, neuděláme před vydáním nové desky Kapitána Dema rozhovor?“

A v odpovědi stojí:

„Dobrý den, mladej pane, nevim kdo je Jirka, ale pakliže chcete rozhovor s Demem, tady je číslo účtu: 7890561233378/666. Nejdřív pošlete dvacet tisíc korun, čímž se dostanete do druhého kola castingu novinářů, potom uvidíme. Zdravim a přeju hodně štěstí, PoložPade (manager mistra Dema).“

Chvíli váhám, načež plácnu, že prachy samozřejmě posílám.

Týden se nic neděje, ale pak konečně přijde e-mail se smajlíkem a podpisem Jirka, takže spolu teď sedíme v karlínské kavárně Parlor se specializací na zmrzlinu (Jirka Burian je z pražského Karlína, a když se zrovna cíleně neživí pohankou, zmrzlinu neodmítne), chvíli váháme, jestli se bavit normálně, tedy ve stylu Tomáš versus Jirka, nebo stylizovaně, čili novinář versus Kapitán Demo, rozhodujeme se pro první variantu a Jirka se na moment vrací k naší zvláštní mailové korespondenci: „Dělám spoustu různý muziky,“ říká, „ale dá se říct, že v současnosti je mým nejúspěšnějším projektem tlustej Kapitán Demo. Jeho úspěch tkví nejspíš v kombinaci obrovského ega a srandy – když mě například někdo zve na koncert, tak pošlu požadavky, jaké by mohla mít dejme tomu Beyoncé. Příjezdovou cestu pro limuzínu chci mít zdobenou květinami, před šatnou musí stát kůň Převalského s nápisem TOFU vytetovaným na hřbetu, a tak dále. Chvilku bývá ticho, ale nakonec promotér obvykle odpoví podobně jako ty: ‚Ano, pane Demo, všechno bude připravené…‘ Podle čehož mimochodem poznáš, jestli a jakej má ten člověk smysl pro humor a jestli s ním má smysl pracovat.“

Zen a byznys s ropou