Vztahy, drogy, rock’n‘roll a Kocábovi
15. ledna 2017
Reportér 1/2017 · Číslo 29
Marek Kučera
Cizí hospodské hovory by se jistě odposlouchávat neměly, a už vůbec se nemají zveřejňovat. V tomto případě ovšem vítězí veřejný zájem – nezvykle upřímný dialog mezi dvaatřicetiletou spisovatelkou a zpěvačkou Natálií Kocábovou a jejím dvacetiletým bratrem Mikym (studentem FAMU a hudebníkem, jehož písně se začínají dostávat do hitparád) je fascinujícím vhledem do uvažování dvou velmi odlišných půlgenerací.
Natálie: Vzpomínáš na dobu, kdy bylo mně asi dvacet a tobě osm? Jak jsem tě, takovýho prcka, brala na FAMU? A jak jsi pravidelně chodil přespávat ke mně do bytu, kde jsme se koukali na filmy?
Miky: Zas takovej prcek jsem nebyl, tohle jsme dělávali snad až do mých čtrnácti. Vzpomínám – tehdy měli dole na FAMU otevřenou videotéku, kde si člověk sedl do kabinky, nasadil sluchátka a koukal na véháesky. To se mi líbilo.
Natálie: Jedním z prvních filmů, který jsem ti pustila, byl Kmotr.
Miky: Dívali jsme se třeba i na Psycho – to mi bylo dvanáct a zoufale jsem ten film potřeboval vidět, byl to vrchol drsňáctví. Ani nevadilo, že jsem ho moc nepochopil.
Natálie: Jo, ale o filmech se bavit nechci. Mě spíš zajímá, jak velký je rozdíl mezi mojí a tvojí generací. Podle mě obrovskej, i když to je vlastně jenom půlgenerace; dvanáct let. A začala bych jednou otázkou, na kterou pak navážu… Panebože, já už jsem jak táta!
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
