Chartista Brabenec: Mladým lidem radím odejít
11. prosince 2016
Reportér 12/2016 · Číslo 2811. prosince 2016
Reportér 12/2016 · Číslo 28Saxofonista skupiny Plastic People byl v prosinci roku 1976 měsíc na svobodě. „Havel řekl,“ vzpomíná, „tohle bys měl podepsat, tak jsem to přečetl a říkal si, že to není žádná bomba, spíš normální povídání, ale podepsal jsem, k ránu přijel domů, probudil svou milou a povídám: Marie, já podškrtl nějakej dopis vládě, parlamentu, nebo komu, byly tam normální věci, ale myslím, že z toho bude průser… A byl. Tou dobou jsem dělal zahradníka na zámku Veltrusy, sedmého ledna po ránu tam seděl s budoucí manželkou u okna, kouřili jsme cigára, a najednou vidíme, jak v zasněžené krajině bloudíšestsettrojka. Řekl jsem jen: ‚To není dobrý – kolik máme cigaret?‘ Odvezli mě na Ruzyni k výslechu, z Veltrus mě pak propustili, pásl jsem krávy, i odtamtud mě vyhodili, nakonec jsem skončil s píchačkami v Armabetonu, a po pár letech musel odejít do Kanady. Ale nelituju se – byla kolem toho spousta srandy…“
Nic vážnějšího jsem nepodepisoval před Chartou ani po ní.
Zklamalo mě skoro všechno. Na druhou stranu jsem ale nečekal, že to dopadne dobře, nejsem typ optimisty, jakým byl Havel, který například roku 1968 věřil ve funkčnost socialismu s lidským ksichtem.
Největší hrozbou je vždycky blbost a obecně taky to, že se lidi přemnožili – já když chodil do školy, tak nás učili, že je na světě dvě a půl miliardy lidí. Navíc za můj život vyhynulo obrovské množství živočišných druhů, a o tomhle když slyším, musím si pak číst na uklidnění dlouhé hodiny Kabalu. Z ní nakonec chápeš jen to, že nic nechápeš.
Když jsem střízlivej, tak volit jdu, ale je to těžký. Líbili se mi zelení, ale i u nich se to nějak pokazilo. Tak nevím.
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.